V objetí tmy

Neoslepováni sluncem, v noci, hledící vzhůru:
kolem nás celý vesmír, kosmos.
Vprostřed té třpytivé temnoty jsme my, dýcháme, jsme objímáni nekonečnou tmou.

 Drženi tímto okamžikem,
neseni otevřeným, tmavým prostorem,
se natáčíme s touto zeměkoulí k souhvězdí,
které nás hřeje a osvěcuje.

Povstáváme z tohoto objetí noci
a věnujeme se tisícům věcí světla.

 Než se opět zešeří a my vidíme,
kam se zeměkoule našeho život otáčí:
A jsme opět zahaleni tou temnou nastávající nocí,
pro kterou i naše centrální souhvězdí je třpytící se bytostí.