Proud přítomnosti - kontemplace

Prostor je jako vzduch… je jako voda…
… a stejně tak materie dynamicky stojících vln.

[audio:http://www.mushin.de/audio/Flow_of_the_present(blog.mushin.de).MP3](7:52 Min - 2,7 MB)Stáhnout

Nevidíme vzduch - vidíme, jak se pohybuje tráva, větve a listí a cítíme, jak vánek hladí naši kůži. Je všude a všudypřítomný a tak životně důležitý, že bez něho nemůžeme být ani minutu - nevidíme ho.
Vzduch je tak neviditelný, že děláme, jakoby nebyl - prázdný prostor.
Vidíme to ostatní: různé věci, předměty, objekty a živé bytosti, lidi - ohraničené, oddělené, samostatné formy a postavy.

Ale se zavřenýma očima necítíme žádné hranice, i když se dotýkáme čehokoliv.
Můžeme cítit, kde hraničí hmat s ostatními plochami, cítíme texturu, teplotu, někdy také nevysvětlitelnou přitažlivost a odpudivost, ale hranice, forma a na okolí nezávislé tvary vznikají v představivosti. Vytváříme si obraz, utváříme - ne špatný, ne správný - obraz.

Nemůžeme se dotknout vzduchu; on nás zcela obklopuje. Jen v pohybu ho cítíme, ve větru pohybu.
Nemáme obraz o vzduchu. Jak je průhledný, neviditelný, rozpoznáme ho jen v pohybu, když se dotýká trávy, větví, listů a ostatního a mnohé odnáší s sebou v závanu, vánku, větru nebo bouři.
Nemáme žádný obraz vzduchu.
Žádný obraz, ale mnoho pocitů…

Když máme v klidu naše ruce, se zavřenýma očima a na místě v bezvětří, tak se rozprostře pole pocitů našich rukou daleko za pokožku, kterou vidíme a pokládáme za hranice. Když máme ruce v klidu, necítíme, kde ruka končí a začíná vzduch, a právě tak necítíme, kde přesně končí dlaň a začíná paže… pokud tedy nepoužijeme svou představivost.
Necítíme žádné hranice.
Zavři prostě oči a ciť, ciť a poznávej sám, jestli tam jsou hranice, oddělení, nebo jestli všechno plyne do sebe navzájem…

Rozšiřujíce pole pozornosti celého těla, nebudeš vědět, kde to, co nazýváme tělem začíná a kde končí. Všechny končetiny, všechny tak zvané části těla, plynou, rozpouštějí se do sebe navzájem. Můžeš rozlišovat mezi paží a dlaní, ale v tom, co právě cítíš, v bezprostřední přítomnosti tvého vnímání - se zavřenýma očima - je nemůžeš jedno od druhého oddělit a odloučit.
Oddělování je jednání představivosti, našeho kulturního dědictví - to není ani dobré ani špatné, ale je to tak… šuplíky, do kterých si ukládáme zkušenosti. Nemůžeš to oddělení, tu hranici, cítit, jen rozdíly.