Co je skutečnost?

8:35 Min.

Skutečně zajímavé video jedné tak zvané autistické ženy - která ale ve skutečnosti pouze komunikuje se světem úplně jinak, než většina z nás. Po asi 4 minutách vysvětluje svou řeč v té, která je většině z nás trochu známější: v angličtině.

Zde je text, který patří k videu:
The first part is in my “native language,” and then the second part provides a translation, or at least an explanation. This is not a look-at-the-autie gawking freakshow as much as it is a statement about what gets considered thought, intelligence, personhood, language, and communication, and what does not.

Její webová stránka

Nepokouším se zachraňovat svět, tebe ani sebe.
Nevěřím, že je nutné komukoliv cokoliv říkat.
Jsem pouze… ten, kdo zpívá svou píseň, jako ptáci.

Cítím, jak jsem zasazen do Multiversa rozličných hlasů, tváří a
citů, které jím plynou – jsem stvořen a zároveň stvořitelem Mystéria, které nazýváme skutečnost.

Nedoufám v lepší budoucnost.
Nepotřebuji budoucnost – jestli budoucnost existuje, teď se postará sama o sebe.
Co není, nikdy nebude, ani se nikdy nestane – protože to ve skutečnosti není.

Můj pohyb je pohybem času – já jsem čas… byvší teď a navždy v tom Zde – já zde,
ty tam a všude jinde oni (všechna ta další „Zde“, která znám i neznám).
Kdo jsi ty? se mě ptají, a s tou otázkou vplouvám do dalšího bytí zde,
do bytosti tázané. Nikdy nevím, kdo jsem, jen v té otázce, nepřítomnost,
plynoucí do přítomnosti – a ty.

Plyneš do bytí tam a já zde.
A já zde budu pro tebe přítomný tam
- Já, nikdy tam, a ty, nikdy zde; co tebe dělá tebou je, že jsi tam, a co mě dělá mnou je… že jsem zde. Plyneme do přítomnosti spolu a jeden pro druhého,
někam.

Zkouším se podívat, kde končím já a začínáš ty,
nenacházím to – jsou tu jen rozostřené hranice.
Můj konec a tvůj začátek jsou někde tam mezi.
To fantazie vytyčuje hranice.

Zpívám píseň, kterou bych si přál, aby sis vyslechl
a možná, pokud budeš chtít, budeš také zpívat
Ne proto, abys ses přidal!
Ne, poslouchajíc tě, jak se ladíš na mě,
ladím se já na tebe,
posloucháme melodii, jak plyne,
měnící se každou chvíli
a nestaráme se,
kde jsou naše hranice.

Nehledáme pravdu, ale jak se naladit s větší harmonií
na řeku a proudy všude i nikde.
Odhalení, tak, jak ty si přeješ být odhalen, jak já si přeji být odhalen.
Odhaleni, jak si přejeme být viděni
zpoza toho, co se tu a tam odkrývá
a někde mezi a za hranicemi všeho.
Volně plynoucí píseň
mylná, diverzní, nedokonalá
Vždy nedokonalá a ráda se odhalující
Jen pro naše oči.

Smekám před Ronem Fricke, který natočil film Koyaanisqatsi. Tento film (6:44 Min.) je ódou na přírodu a byl natočen poblíž Edinburgu v průběhu dvou let. Hudbu složil Philip Glass.

Archetyp Já je “produktem” evolučního vývoje – my nemáme jej, ale ono má nás, a tak stále dokola…
Pod pojmem archetyp chápu jistý způsob uspořádání, který je společný psychice i kosmu; tím chci říci: archetypy se projevují v tom, co nazýváme skutečnost, i v tom, co nazýváme naší psychikou - ale víc než to, ve vztahu k nim se vyvíjejí a zároveň formují.
Před asi 7000 lety (odhad, který se určitě ještě bude muset podložit, ale v tuto chvíli se ještě podložit nedá) - se tento archetyp objevil poprvé; oddělil se od archetypu rodu coby zrození individuality, individua, které se dokázalo postavit na odpor bohům… něco podobného symbolizuje v řeckém myšlení Prometheus.

Připadá mi, jako by postupně dostával podobu “nový” archetyp, kterému jsem možná na stopě, když mluvím o tom co je “mezi námi” a o “vědomí našeho My”… nevím, ale v tuto chvíli mi to tak připadá.
“Seberealizace” by pak byla jak historickým tak osobním předpokladem k tomu, aby se tento archetyp mohl zjevit.

V seberealizaci zaznívá chvalozpěv na jednotu těla ducha a duše, jež vytváří identitu - když jsou jednotlivé díly osobnosti (vnitřní dítě, kontrolor, hledající, ale také mudrc atd.) do určité míry ochotny stát se chórem, ve kterém sice to či ono má sólo, ale vždy jen příležitostně a v podřízenosti k celku. Individuací by pak bylo dovršením celistvosti archetypu Já v naší psychice, což se pak samozřejmě ukazuje v nejrůznějších synchronicitách, konec konců archetypy jsou jak uvnitř tak vně nás…

Archetypy přetrvávají - nejsou sice oddělitelné od bytí (jako jakési duše “bez těla”), ale jsou vesměs nesmrtelné, ačkoliv jsou schopné vývoje. Podobně jako se archetypy Puera (kterého dnes nazýváme”vnitřní dítě”), kontrolora (v astrologii patrně Saturn) atd. v procesu individuace zařazují do archetypu celistvého Já - a tudíž se ani nerozplývají, ani “neumírají” - tak se, až přijde čas, začlení toto celistvé Já do klíčícího archetypu, jenž nazývám „Mezi námi“.

Blížíme se k nejkratšímu a nejtmavšímu dni v roce; doba, kdy je snadné vstoupit do sebe a vidět, co nám mohou darovat naše vnitřní, tmavé hloubky. Pro mě je to tak trochu zakončení turbuletního roku, ve kterém jsem nechal mnoho věcí za sebou a došel jsem k něčemu jako je nový způsob života – trochu váhám nazvat to spiritualitou, protože se to týká celého mého života. A jsem vlastně spirituální člověk? Ano, pokud se to bere – jak jsem to dlouho bral já - jako protiklad k materiálně orientovanému bytí. Můj život byl ovlivněn hledáním všeobjímajícího smyslu a toto je v dnešní době bráno jako spirituální, zvlášť, když duch dnešní doby je stále ještě velmi ovlivněn ekonomikou, jak se dá poznat z frází „Co se počítá?“ nebo: „Co je pod čarou?“ - počítání v eurech a centech je v našem světě velmi důležité. A po zhroucení sicialistické alternativy víc než kdy jindy.  Nehledá ale každý člověk smysl života a není tím pádem spirituální? Ne, já si myslím, že ne. Potkal jsem mnoho lidí, kteří si vystačí bez nějakého širšího smyslu a dokonce věří, že žádný neexistuje.

Jasně ale vidím a zažívám, jak jsme my všichni zasazeni do nekonečně mnoha, zčásti velmi komplexních, souvislostí:

• Především je tu osobnost; konstelace mnoha „hlasů“ a smýšlení, zčásti protichůdných přesvědčení a postojů, přání, nadějí a strachů, zkušeností a vzpomínek – enormně rozmanitý, někdy harmonický, někdy disharmonický akord.
• Pak je tu má rodina a společnost, ve které žiju; což je stejně tak dynamická konstelace jako všechny ty jednotlivé osobnosti, které jsou do toho zahrnuti, se svými vlastními, někdy stejně tak rozporuplnými snahami a radostmi, přáními a pravdami.
• Kromě toho mám nějaká přátelství, široký okruh známých, kteří všichni zcela vlastním způsobem zkoušejí uskutečnit naplňující život uprostřed té rozmanitosti, ve které jsou zasazeni také oni.
• A je tu okruh všech, se kterými terapeuticky a „spirituálně“ pracuji a zkoumám.
• Ještě zbývá celá řada jiných konstelací, se kterými jsem spojen, jako ty tři země, ve kterých jsem žil a žiju, západní civilizace a konečně lidstvo vůbec.
• A při tom všem jsem ještě ani nebral v potaz ono archetypické pole, které C. G. Jung nazval kolektivním nevědomím, což bych ostatně chápal spíš jako něco, co není přístupné pouze lidskému vědomí. Raději bych to nazval univerzální duše, jejímž vyjádřením je všechno, co žije a také to, co ještě nepovažujeme za život (kameny, planety, atd.) Vnímám ostatně také kolektivní nadvědomí (např. neduální vědomí) jako integrální součást této univerzální duše.

Způsob života, ve kterém toto všechno vnímáme a skutečně se cítíme být součástí, zakořeněni, zahrnuti… Pokud bychom toto všechno chtěli nazvat spirituálním, pak jsem skutečně spirituální člověk, ale ne jako protiklad k odlišně orientovaným lidem, ale protože nemohu jinak, je to spíš něco jako Karma.

Poslední dobou poznávám sílu hranic, hranic, které člověk stanovuje sám sobě a okolí, ve kterém je. Jako člověk, který má velkou afinitu k plynutí, spontaneitě, životu v okamžiku, surfování v situacích, atd., se mi to nikdy nezdálo jednoduché. Co mi to ulehčilo, je poznání, že tento oddělující, definující archetyp – v astrologii vytvářený Saturnem – patří na mé vnitřní nebe zrovna tak, jako ono dynamické plynutí, které tak často ovlivňuje mou osobnost.

To vše se skvěle hodí k těmto tmavým dnům v roce…

Jeden z největších – pokud ne vůbec největší – cílů spirituálního, ale i vědeckého úsilí, je pravda.

Ve vědě o ni člověk usiluje prostřednictvím empirických metod a ve spiritualitě skrze meditaci, kontemplaci a soucitným životním stylem. Ve vědě je platná ta teorie, která je prokázána dostatečným množstvím experimentů jako „pravdivá“ a ve spiritualitě platí to, co je prohlášeno za pravdu někým, kdo je na cestě velmi pokročilý – nebo dokonce na jejím konci.

Vědci, kteří si uchránili otevřeného ducha, na otázku pravdy většinou odpovídají: „To, co teď uznáváme za pravdu, bude překonáno budoucí vědou a nahrazeno pravdou obsáhlejší.“ Něco podobného ale slyšíme velmi zřídka od lidí na duchovní cestě, pokud vůbec. A je to pravděpodobně tím, že „spirituální pravda“ se zakládá na odhalení, zjevení (poznatku, osvícení).
V jednom z mých posledních přízpěvků v blogu jsem popisoval proces, který nám dovoluje zkoumat spirituální zážitek – ale dají se tak samozřejmě kdykoliv zkoumat i nejrůznější spirituální pravdy.

Pravda je… vždy něco budoucího. Je jedno, které pravdě se cítíme být zavázáni, ale co nám zbývá, je vynalézt a provádět metodu, pomocí které se můžeme přiblížit tomu mysteru, které nazýváme skutečnost. Co z toho rozkvete – cestou, takříkajíc – je stále vřelejší intimita ve vztahu k tomu, co ve skutečnosti jsme, i když asi nikdy nezjistíme, co to je.

Když učí duchovní učitelé a učitelky všechno „z jednoty“, když jsou všichni spojeni se stejným „božským zdrojem“, když se jich všech dotýká ten samý velký duch… pročpak nedělají společnou věc, ale každý si přihřívá svou vlastní spirituální polívčičku?

V časopise NewsScientist ze 7. října 2006 se pod titulkem “Každodenní pohádka” skrývá zajímavý článek k tématu Konfabulace.

Ve zkratce řečeno, tento článek pojednává o tom, že hodně z toho, co si myslíme a co děláme, je výsledkem nevědomých procesů v mozku, a že naše vědomí spíše “interpretuje” to, co se stalo, než že by ono dění “způsobovalo”. Příkladem pro tuto “tvrdou variantu” jsou experimenty z roku 1985 provedené Benjaminem Libetem. Během těchto experimentů se ukázalo, že například přání pohnout prstem, se v mozku objeví několik setin milisekundy jako akční potenciál “před” tím, než se člověk vědomě rozhodne pohnout prstem.

Tento článek končí prohlášením, že je to znepokojivá myšlenka, že náš vědomý duch možná nedělá nic jiného, než že vymýšlí historky, aby dal světu a našemu myšlení a jednání nějaký smysl. A že výzkumy poslední doby mohou znamenat to, že po celou dobu pouze konfabulujeme.

Jen se podivuji nad tím, že se neobjevilo žádné prohlášení o tom, že by v tom případě byla celá naše věda konfabulací …

Včera večer, po skvěle vydařeném “Dionýsovském festivalu”, který jsme pořádaly tady v Serenity, jsem se trochu porozhlížel po dokumentárních filmech na google video, a našel jsem tuto perlu: první relativně ucelený díl pořadu o práci Davida Talbotta a Wallace Thornhilla, kteří předkládají - a mají pro to podklady - že tento vesmír je přece jen trochu jiný, než nám neustále sděluje moderní kosmologie.

Obzvláště mě zaujala pasáž, ve které jde o to, jak velmi nás tradiční kosmologie - která elektrický kosmos prostě ignoruje, z mně neznámých důvodů - odděluje od “zbytku” vesmíru, přičemž jsme ve skutečnosti zasazeni do výměny elektřiny, které není rovno. Ani Země, ani Slunce nejsou “ostrovy” v prázdném prostoru. Ne, prostor je plný spojení a vztahů… a dokonce naše Slunce nehoří od středu, jak nám vždy namlouvali, ale je zásobováno napětím a energií z celého kosmu.

Ten, kdo umí anglicky, by se měl na toto video rozhodně podívat.

Více o tomto projektu, o elektrickém univerzu a týmu, který vytvořil tento dokumentární film, najdeš zde.

S pomocí silných magnetických polí se dají jednotlivé oblasti mozku dočasně vypnout. Při jednom pokusu deaktivovali vědci oblast pro poctivé jednání. Když se lidé rozhodnou navzdory svým vlastním zájmům pro poctivé jednání, zaktivizuje se oblast v mozku, která se dá velmi jasně definovat. To zjistil mezinárodní tým badatelů při pokusech s dobrovolníky. Tito dobrovolníci se účastnili hry, při které mohli hráči přijmout určité nabídky, nebo je také odmítnout, když se jim zdály nefér. Když badatelé odstavili dobrovolníkům pomocí magnetických impulsů určitou oblast přední mozkové kůry, rozhodli se spíš pro nečestné a egoistické jednání. Výsledky tohoto bádání představují Daria Knoch z univerzity v Zurichu a její kolegové v odborném časopisu “Science”.

Celý článek (v němčině):
Hirnforschung: Die Fairness lässt sich ausschalten - stern.de