Co je skutečnost?

You are currently browsing the archive for the Co je skutečnost? category.

14 miliard let vývoje uběhlo od velkého třesku.

Tato planeta, tato Sluneční soustava, Mléčná dráha - naše galaxie… nekonečně velký vesmír.

A to všechno proto, aby zde mohl být tento okamžik!

Tento okamžik, momentální zkušenost, ty a já - všechen čas a všechen prostor se spikli, aby se to mohlo probudit v tobě a ve mně, skrze tebe a mě.

A vesmír, bytí, je tak bohaté, že se dává darem znovu a znovu - nemůže se udržet. V každé změně se projevuje nevyčerpatelné bohatství mystéria, které nazýváme skutečnost. Je tak bohaté, že se každým okamžikem znovu a zcela rozdává.

Všechno, co jsme ty a já, co jsme my kdy mohli “mít”, je tento okamžik, tedy zkušenost, vědomí, vše co pochází z tohoto okamžiku.

Neoslepováni sluncem, v noci, hledící vzhůru:
kolem nás celý vesmír, kosmos.
Vprostřed té třpytivé temnoty jsme my, dýcháme, jsme objímáni nekonečnou tmou.

 Drženi tímto okamžikem,
neseni otevřeným, tmavým prostorem,
se natáčíme s touto zeměkoulí k souhvězdí,
které nás hřeje a osvěcuje.

Povstáváme z tohoto objetí noci
a věnujeme se tisícům věcí světla.

 Než se opět zešeří a my vidíme,
kam se zeměkoule našeho život otáčí:
A jsme opět zahaleni tou temnou nastávající nocí,
pro kterou i naše centrální souhvězdí je třpytící se bytostí.

Všichni známe rozčlenění skutečnosti na subjekt a objekt. V tomto myšlení jsem “já” subjekt a to, co vnímám, zažívám a dokonce i mé pocity a vnímání jsou objekty.

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.

Pokud se ti nezobrazí fotografie na obrazovce celé, klikni na “Bejrút”.

Tyto dvě fotografie Bejrútu z 12. a 21. července letošního roku vypovídají o mnohém, že?
Vzpomněl jsem si při tom na další, mnohem starší fotografie …

(Více o tom zveřejněno zde)

Newer entries »