Upravený přepis přednášky Mushina v komunitě Serenity 29. února 2004
Vztah učitele a žáka byl v duchovních společenstvích a v podobných souvislostech zatím vždy více či méně jednostranný. Učitel „to“ věděl a žil a žáci „to“ nevěděli a nežili tím. Učitel byl král a žáci dvořané.
Nemám s tímto modelem nic společného. Považuji ho za zastaralý a překonaný. V realitě, ve které žiji, se duchovní učitel zároveň učí od svých žáků. Samozřejmě má více zkušeností na duchovní cestě, a z toho se mohou žáci učit, ale i oni mívají často zkušenosti, které mohou být cenné zase pro učitele. Je to jako Möbiova smyčka: nekonečný pás v obou směrech.
Samozřejmě také vím, že ve vztahu mezi učitelem a žákem jde především o to, co leží za slovy, texty, myšlenkami a formami. Pro účely tohoto článku tomu budu říkat svatý plamen. Míním tím to, čemu se obvykle říká osvícení, osvobození, probuzení a tak dále. Žádný duchovní učitel nemůže svatý plamen předat, ať by to udělal sebevíce rád. Může jen hořet v jeho ohni a s ním. Plamen se šíří dál sám, a když k tomu dozraje čas, vznítí se jím duše žáka.
Přenos svatého ohně je základním důvodem pro existenci vztahu učitele a žáka, na tom se pro mě nic nemění. Hořím, a tu a tam oheň na chvíli přeskočí na lidi okolo mě, zvláště na mé žáky, protože ti jsou ve vztahu ke mně zvláště otevření. K přenosu dochází v jakémkoli kontextu, na tom nezáleží – stejně jako u obyčejného ohně může být skoro všechno palivem… Plameny si nevybírají. Zatím však byl tento kontext téměř všude feudálního typu a zůstává takový i dnes: struktura, která se do dnešní doby vlastně už vůbec nehodí.
Je čas k revoluci v nebi. Bůh již dávno sestoupil ze svého trůnu a už ho nepotřebuje. Bůh nepotřebuje, aby se mu někdo klaněl. To samozřejmě neznamená, že by poklony byly překonané, pokud jsou přirozeným gestem srdce, autentickým pohybem. Protože když v nás vyvstane pocit hluboké vděčnosti, může být sklonění před Bohem nebo před naším učitelem nejvhodnějším způsobem, jak jej vyjádřit. Ale k tomu není nutný ani trůn ani feudální struktura. Král se vzdal trůnu a dvořané jsou bez práce…
Feudální struktura duchovních společenství je založena na poznatku, že se ego musí nejprve naučit skromnosti a pokoře, aby se duše mohla rozhořet svatým ohněm. Tučné ego, pyšný a domýšlivý člověk, nemá ani nejmenší šanci zažít jiskřičku vnitřního světla. Je tak plný sebe samého, tak opojený nebo naopak znechucený, každopádně ale plně zaujatý sám sebou, že se do něj už nevejde ani jediná jiskřička „něčeho jiného“. A slyšet: „Musíš se podrobit, poslouchat a sloužit,“ je pro takové ego i pro většinu ostatních značně ponižující. Ponížit ego, zlomit ego, zbavit se ho: Ve feudální struktuře se každému s výjimkou špičky pyramidy dostává mnoha lekcí pokory, a tak to má být. Skromnost a pokora jsou naprosto nezbytné. Ale možná se těmto vlastnostem dá naučit i jinak.
Revolucí, o které mluvím, se tradiční ponižování ega stává přebytečné. Přesto se ego naučí nezbytné pokoře. Tuto jistotu čerpám ze své konkrétní zkušenosti, kterou činím stále znovu. Nejen feudálně strukturovaná poslušnost ve vztahu k učiteli nýbrž i láska a respekt učitele k žákovi učí ego žáka větší skromnosti a vede ho k pokoře – samozřejmě pokud již není úplně uvězněno v běžném neurotickém pohledu na svět, tedy když už člověk udělal první kroky na cestě. Na tvrdé oříšky je potřeba tvrdý louskáček: Pro takové lidi je feudální struktura i nadále výborně vhodná. Ale většina dnešních duchovně zaměřených lidí nejhrubší pancíř již odložila – nebo si ho ani nikdy nevytvořili. Díky tomu dokáží rozpoznat, že pokora je nejlepším vnitřním postojem, i v jiném kontextu.
Láska a respekt dělají člověka skromným, protože dobré a zlé nebo správné a špatné už nehraje žádnou roli. Láska a respekt se o takové posuzování nezajímají. Ego se o něj naopak zajímá palčivě. Potřebuje pro všechno oprávnění nebo ospravedlnění a chce uznání. Avšak láska a respekt mu uznání nenabízejí. Naopak, podrývají strukturu ega. Láska pancíř ega taví. Všechny sklony izolovat se, ukrývat se do krunýře, ospravedlňovat se, atd. se sice možná vynoří, i když jste s někým, kdo vás bezpodmínečně miluje, nejdou však podporovány. Přesně naopak – je jasně vidět jejich ošklivá tvář a člověk se toho všeho chce co nejrychleji zbavit, aby mohl zůstat tam, kde je doma bezpodmínečná láska…pancíř ega se taví.
Proto láska způsobuje revoluci, o které mluvím.
Předpokládejme, že se na mě jeden z mých žáků zlobí nebo je dokonce vyloženě zuřivý, protože jsem řekl nebo udělal něco, co zranilo jeho pocity či přesvědčení. Ve feudální struktuře je každá kritika krále urážkou majestátu. Žák by svůj vztek buď spolkl či potlačil nebo by byl potrestán za tu drzost, že se ho odvážil projevit. Ve feudální struktuře je ego aktivně ponižováno a lámáno.
V kontextu založeném na lásce a respektu ale jednoduše řeknu (nahlas nebo to vyjádřím svým chováním): „Vidím tvůj vztek…a miluji tě i s ním.“ Protože v lásce a respektu smí všechno být přesně takové, jaké to je. Ego konfrontované s těmito energiemi se musí buď rozpustit nebo – pokud v sobě dokáže najít tolik síly k obraně – se stáhnout. A pokud by se žák rozhodl stáhnout se, aby si lízal rány nebo v sobě živil nenávist – budu toto rozhodnutí respektovat, bez jakýchkoli Když a Ale. Může se pak kdykoli zase objevit, koneckonců mou láskou a respektem si může být jistý. V takové situaci ego trochu změkne a stane se skromnějším, protože se nemůže chytit odporu. V lásce a respektu totiž odpor už nemá význam.
Respekt znamená dbát na důstojnost druhého člověka, ať se to s jeho egem má jakkoli. Když k tobě přistupuji s respektem, bude to tvoje duše vnímat, ať si o mně myslíš cokoli. A díky tomu pro tebe bude těžké vidět mě jen jako věci, které jsem řekl nebo udělal. Nevyhneš se nutnosti vnímat lásku ve mně a uznat ji, i kdybys to udělal jen potají, v temné komůrce.
Lidová moudrost praví: V lásce a ve válce je všechno dovoleno. Pro válku to platí naprosto jednoznačně: Kdo má zbraně, může si dovolit všechno. Ale že je všechno dovoleno v lásce, není na první pohled tak zřejmé, protože láska je většinou zaměňována s romantikou, konkrétně s její hollywoodskou verzí. V této verzi ‚lásky’ je povoleno jen to, co rozeznívá nebeskou hudbu a vyvolává opojný pocit. Ale tak, jak to vnímám já, způsobuje láska ve skutečnosti procítěné, zcela vědomé, bezpodmínečné Ano všemu, co existuje, a každému, kdo je přítomen, a to přesně takovému, jaké to nebo jaký ten člověk je.
Základní struktura ega, tato všepřivlastňující vlastnost našeho Já, je protikladem lásky. Ego se pokouší lásky zmocnit a podmanit si ji, tak jako všechno ostatní – z toho vychází romantická hollywoodská láska, která není ničím jiným než láskou domestikovanou, jež ztratila téměř veškerou přirozenost. Jako osoba řízená egem proto člověk má jen omezené a omezující vztahy, ve kterých smí existovat a dít se jen relativně málo.
Ale lidé řízení láskou neznají hranice, člověk, jehož hnací silou je láska, neříká: „Miluji Tě jen, když se chováš tak a tak.“ Láska si neklade žádné podmínky. Nebo bys snad své matce, svému otci či svému dítěti řekl/a: „Miluji Tě jen, když jsi milý, příjemný a přátelský/á.“? Zní to poněkud absurdně, i když samozřejmě vím, že mnoho lidí podmíněnou lásku zná a dá se tedy předpokládat, že takové věci říkají nebo cítí. Přesto žije bezpodmínečná láska i v takových lidech. Její energie je jen vedena nesprávným směrem, člověk je zmatený nebo uvízlý, ztracený ve svém utrpení. (To je součástí vědění, kterým jsme si díky Bertu Hellingerovi už jisti. Ke skutečnostem, jež nás při rodinných konstelacích nejvíce zasáhnou, patří mimo jiné možnost jednoznačně rozpoznat, že dokonce i tam, kde otcové zneužívají své dcery a matky syny, existuje pravá láska. Není to fér a vlastně to narušuje všechno, co považujeme za správné: muset i v případech zneužívání rozpoznat, že je ve hře láska, i když v extrémně deformované podobě. Láska koneckonců není nic romantického, mnohem spíše se dá srovnat s hrubou silou přírody.)
Bezpodmínečná láska v mých očích nevyhnutelně vede k revoluci, o které mluvím. Jestli správně chápu Bibli, uskutečňoval tuto revoluci již Ježíš se svými učedníky. Jednoznačně neseděl na trůnu a nebyl svými učedníky považován za boha. Byl mnohem spíše primus inter pares: První mezi sobě rovnými. To se odráží v obrazech poslední večeře, kde všichni sedí u jednoho stolu a dopřávají si dobrého jídla a pití. Ježíšovi nelíbali nohy ani mu nepokládali na krk věnce, jako je tomu u guruů z Dálného Východu a u těch, kdo tuto strukturu napodobují.
Revoluce, o níž hovořím, tedy není nová. Jde pořád o totéž, o co šlo na duchovní cestě odjakživa. Když se tvoje duše vznítí, když jsi ‘osvícen’ nebo ‘probuzen’; když se ve tvé duši rozhoří svatý oheň, staneš se ohniskem. Pak od tebe budou tento oheň chtít jiní – to je naprosto přirozené a vždy tomu tak bylo. A také nemáš na výběr, zda oheň předávat dál nebo ne, protože bez ohledu na to, co děláš, prostě hoříš. Ale co si zvolit můžeme, je struktura, v níž k přenosu svatého plamene dochází, i když si někteří duchovní učitelé tuto svobodu volby neuvědomují.
Ve feudální struktuře je učitel nebo mistr hotov, dosáhl toho, co může být dosaženo. To se pak projevuje v podobě duchovního království, jež opět přitahuje především takové žáky, kteří se sami chtějí stát králi. Proto musel žák, jehož duše se v této struktuře vznítila, svého učitele většinou opustit a někde si založit vlastní ohniště, protože není možné být králem vedle krále. Ale když žijeme tuto revoluci, mohou se vznítit všichni, aniž by někdo musel pryč, aniž by někdo musel odejít zakládat vlastní ohnisko. Můžeme být i nadále vzájemně spojeni v lásce, vzájemně si dávat i od sebe brát – a rozpoutat opravdový požár. V zásadě se tedy nic nemění, ať už hoří jeden a ostatní se zpočátku hřejí u jeho ohně, nebo se vznítili další či dokonce množství dalších. Nosnými silami soužití a vzájemné výměny jsou láska a respekt.
Trochu zvšeobecňujícím způsobem by se o duchovní cestě dalo říci: Jeden člověk se nachází na milníku 5, jiný na milníku 10, další na milníku 15, atd.. Feudální struktura je založena na přesvědčení, že ten, kdo je na milníku 15, stojí výše než ten na čísle 5. Revoluce naopak ve své podstatě vychází z objevu, že oba jsou na stejné cestě – a z chápání, že tato cesta nemá žádný konečný cíl. Dobře známý výrok: „Všechny cesty vedou do Říma,“ je naprostý nesmysl.
Všechny cesty vedou na všechna místa.
Duchovní cesta nemá žádný konečný cíl, mystické snažení nevede k žádnému “konečnému řešení”; je tedy nesmyslné tvrdit, že někdo je dále než někdo jiný. Což samozřejmě neznamená, že by se člověk nemohl od ostatních, kdo kráčí po cestě, nic naučit: právě naopak. Ale postavit si u milníku č. 15 vedle cesty trůn a prohlásit: „Abych ti řekl, jak se dostaneš k milníku 10, musíš mi líbat nohy,“ je pro mě jednání, které patří do středověku. Takovou strukturu už nepotřebujeme.
Nechci tím říci, že bychom byli všichni stejní. Ne, jsme každý jiný a každý je jedinečný. To znamená, že se od každého jednotlivého z vás mohu učit, a také to často dělám. Nenaučil jsem se od vás, jak se vznítit, svůj oheň jsem zapálil jinde. Ale učil jsem se od vás – na mnoha rovinách. A každý z vás samozřejmě může těžit z mých zkušeností.
Jistě: Při svých seminářích a při podobných příležitostech určuji, co a jak, co uděláme jako další krok. Ale feudální struktura, kde bych jako učitel stál na vyvýšeném podstavci a ty nejméně o stupeň pode mnou, už není aktuální. Stále znovu opakuji tuto zkušenost: Když je někdo uvězněn v nějakém egofilmu a já se ztiším a přenechám kormidlo lásce a respektu, můj protějšek se úplně sám od sebe probudí a uvidí, co dělá. A pak jsem se na cestě, po které jsem šel, samozřejmě také hodně naučil, takže mohu použít různé triky, které učiní pravdu ještě o něco zřejmější. To však dělám jen tehdy, když mě k tomu dovede láska nebo když mě k tomu přiměješ ty.
Nemám žádné zvláštní úmysly a v zásadě nechci, aby někdo šel někam, kde by už nebyl. Když se na někoho podívám očima lásky a onen člověk si promítá nějaký film, není ve mně nic, co by jeho film chtělo zastavit. Jeho film, a struktura ega, která ho promítá, nebrání lásce, je to mnohem spíše naopak: Kde je přítomna láska, nemůže už docházet k přivlastňování, což je hlavní aktivita psychického systému, který nazýváme ego. Už nepotřebujeme feudální strukturu, aby přiměla ego ke skromnosti, dosahujeme toho láskou a respektem.
Protože je pro lidi v dnešní době snadnější nechat svou duši vznítit v jiném než feudálním kontextu, přišel čas pro tuto revoluci. Jeden z problémů vztahu mezi učitelem a žákem totiž spočívá v tom, že tato struktura téměř nevyhnutelně vede ke ztrátě vztahu k realitě: učitel velmi snadno ztratí kontakt se skutečností, ve které žije většina jeho žáků, protože se k němu žáci už nemohou tak přiblížit jako k sobě rovným. Zcela odhlédnuto od zneužívání, k němuž může v takové struktuře velmi snadno dojít a žáci si toho bohužel málokdy všimnou. (Pomysleme na inkvizici nebo na teror, který se označuje jako islámský, ale například i na „fašismus“ Sheely v Oshově Buddhově poli v Oregonu; všechno toto zneužívání ve jménu Boha nebo osvícení je podporováno feudálními strukturami, které se nesmí zpochybňovat.)
To vše nezabránilo přenášení svatého plamene, protože k němu je nutné jen, aby oheň hořel v učiteli a žák byl dostatečně skromný, aby se mohla vznítit i jeho duše. Ale – a tím se dotýkám něčeho, co je pro mě mimořádně důležité - feudální kontext, ve kterém je plamen přenesen, se vždy přenese také, spolu s ním. Za to vděčíme naší psychice: Velice snadno si pevně spojíme obsah s formou, ve které jsme se s ním setkali. Každá struktura, ve které může svatý oheň hořet, jím je posvěcena a v průběhu času se pro lidi stává téměř tak svatou jako oheň samotný.
Předpokládejme, že uděláme hluboké, mystické zkušenosti v křesťanském kontextu. Pak ho budeme považovat za svatý spolu s nimi. Naprosto samozřejmě bychom vnímali způsob modlitby, křesťanské učení i církevní hierarchii, v jejichž rámci jsme prožili „zkušenost božského“, jako součást našeho „svatého zjevení“, takříkajíc jako tělo našeho Ducha Svatého.
Nebo dejme tomu, že naši hlubokou duchovní zkušenost prožijeme v kontextu buddhismu. V takovém případě bychom měli naši konkrétní formu zenu, vajrajány nebo theravády – abych jmenoval několik škol buddhismu – za tu nejlepší možnou. Identifikovali bychom formu s obsahem, zcela prostě proto, že jsme v této formě uviděli světlo. Od toho okamžiku budeme pravděpodobně s hlubokým přesvědčením hovořit o vznešenosti Buddhy, Sanghy a Dharmy.
A nedá se zabránit tomu, že většina z mnoha lidí, kteří prožívají duchovní projasnění v mé přítomnosti, rovněž přechází k tomu, považovat struktury a vzorce, které jsme zde vytvořili, za stejně svaté jako zkušenost samotnou. Kdo prožije mystické zkušenosti, pozná přitom zpravidla také něco jako obrovskou autoritu, v níž je něco božského – tak to alespoň cítí mnoho lidí. Tyto prožitky dají člověku pocit, že poznává nejvyšší, základní pravdu, všezahrnující smysl, nekonečnou krásu, blaženost a podobně. A to všechno je, pokud si člověk nedá pozor, bezprostředně přenášeno na formu, ve které se to manifestovalo.
Samozřejmě: zkušenost sama o sobě – pokud je opravdu hluboká nebo mystická – nás zavádí do dimenze, která leží za hranicí všech forem. Ale téměř vždy se vrátíme do té formy, z níž jsme „startovali“, a přineseme si tam svatý oheň s sebou. Tak dochází ke spojení beztvarého s tvarem a beztvaré v jistém smyslu „posvětí“ příslušný tvar. Avšak čím častěji se člověk v beztvaré dimenzi nacházel, tím větší získává jistotu a důvěru ve skutečnost, že to beztvaré opravdově a poznatelně posvěcuje všechny formy - bez jakýchkoli podmínek.
Všechny tyto zkušenosti a poznatky jsou podnětem k revoluci, kterou vám všem chci navrhnout, kterou s vámi chci prožít. Revoluci, při níž necháme tradiční feudální strukturu a jednostranný vztah učitel-žák za sebou. Protože i když odhlédneme od všeho, co jsem právě řekl, ještě bych chtěl zvláště zdůraznit jeden aspekt: Touto revolucí posvěcujeme kontext lásky a respektu, strukturu, v níž se učitelé a žáci, ti, kdo učí, a ti, kdo se učí, setkávají s láskou a respektem. Nabíjíme tuto cestu naším svatým ohněm, aby nás mohla vést do nových, plodných krajů.
Již od nejstarších dob docházelo k přenosu svatého plamene v kontextu, který jsem nazval feudálním – a jak víme, oheň v dnešní době stále hoří. Nevím, jak dobře dokáže revoluční struktura lásky a respektu přenášet svatý plamen dále. To budeme doopravdy vědět až za několik staletí. Ale už teď a tady vidím, že svatý oheň může v kontextu lásky a respektu proudit a to mě naplňuje mimořádnou důvěrou.
Bůh nesedí na trůnu.
Není dokonce ani centrem, okolo kterého se všechno otáčí.
Jestli pro Boha existuje nějaké Kde,
pak je to všude a všechno
a každý je jeho domovem.
I Ty!
nebo 
v adresovém řádku?