Duchovno

You are currently browsing the archive for the Duchovno category.

Upravený přepis přednášky Mushina v komunitě Serenity 29. února 2004

Vztah učitele a žáka byl v duchovních společenstvích a v podobných souvislostech zatím vždy více či méně jednostranný. Učitel „to“ věděl a žil a žáci „to“ nevěděli a nežili tím. Učitel byl král a žáci dvořané.

Nemám s tímto modelem nic společného. Považuji ho za zastaralý a překonaný. V realitě, ve které žiji, se duchovní učitel zároveň učí od svých žáků. Samozřejmě má více zkušeností na duchovní cestě, a z toho se mohou žáci učit, ale i oni mívají často zkušenosti, které mohou být cenné zase pro učitele. Je to jako Möbiova smyčka: nekonečný pás v obou směrech.
Samozřejmě také vím, že ve vztahu mezi učitelem a žákem jde především o to, co leží za slovy, texty, myšlenkami a formami. Pro účely tohoto článku tomu budu říkat svatý plamen. Míním tím to, čemu se obvykle říká osvícení, osvobození, probuzení a tak dále. Žádný duchovní učitel nemůže svatý plamen předat, ať by to udělal sebevíce rád. Může jen hořet v jeho ohni a s ním. Plamen se šíří dál sám, a když k tomu dozraje čas, vznítí se jím duše žáka.
Přenos svatého ohně je základním důvodem pro existenci vztahu učitele a žáka, na tom se pro mě nic nemění. Hořím, a tu a tam oheň na chvíli přeskočí na lidi okolo mě, zvláště na mé žáky, protože ti jsou ve vztahu ke mně zvláště otevření. K přenosu dochází v jakémkoli kontextu, na tom nezáleží – stejně jako u obyčejného ohně může být skoro všechno palivem… Plameny si nevybírají. Zatím však byl tento kontext téměř všude feudálního typu a zůstává takový i dnes: struktura, která se do dnešní doby vlastně už vůbec nehodí.
Je čas k revoluci v nebi. Bůh již dávno sestoupil ze svého trůnu a už ho nepotřebuje. Bůh nepotřebuje, aby se mu někdo klaněl. To samozřejmě neznamená, že by poklony byly překonané, pokud jsou přirozeným gestem srdce, autentickým pohybem. Protože když v nás vyvstane pocit hluboké vděčnosti, může být sklonění před Bohem nebo před naším učitelem nejvhodnějším způsobem, jak jej vyjádřit. Ale k tomu není nutný ani trůn ani feudální struktura. Král se vzdal trůnu a dvořané jsou bez práce…

Feudální struktura duchovních společenství je založena na poznatku, že se ego musí nejprve naučit skromnosti a pokoře, aby se duše mohla rozhořet svatým ohněm. Tučné ego, pyšný a domýšlivý člověk, nemá ani nejmenší šanci zažít jiskřičku vnitřního světla. Je tak plný sebe samého, tak opojený nebo naopak znechucený, každopádně ale plně zaujatý sám sebou, že se do něj už nevejde ani jediná jiskřička „něčeho jiného“. A slyšet: „Musíš se podrobit, poslouchat a sloužit,“ je pro takové ego i pro většinu ostatních značně ponižující. Ponížit ego, zlomit ego, zbavit se ho: Ve feudální struktuře se každému s výjimkou špičky pyramidy dostává mnoha lekcí pokory, a tak to má být. Skromnost a pokora jsou naprosto nezbytné. Ale možná se těmto vlastnostem dá naučit i jinak.
Revolucí, o které mluvím, se tradiční ponižování ega stává přebytečné. Přesto se ego naučí nezbytné pokoře. Tuto jistotu čerpám ze své konkrétní zkušenosti, kterou činím stále znovu. Nejen feudálně strukturovaná poslušnost ve vztahu k učiteli nýbrž i láska a respekt učitele k žákovi učí ego žáka větší skromnosti a vede ho k pokoře – samozřejmě pokud již není úplně uvězněno v běžném neurotickém pohledu na svět, tedy když už člověk udělal první kroky na cestě. Na tvrdé oříšky je potřeba tvrdý louskáček: Pro takové lidi je feudální struktura i nadále výborně vhodná. Ale většina dnešních duchovně zaměřených lidí nejhrubší pancíř již odložila – nebo si ho ani nikdy nevytvořili. Díky tomu dokáží rozpoznat, že pokora je nejlepším vnitřním postojem, i v jiném kontextu.
Láska a respekt dělají člověka skromným, protože dobré a zlé nebo správné a špatné už nehraje žádnou roli. Láska a respekt se o takové posuzování nezajímají. Ego se o něj naopak zajímá palčivě. Potřebuje pro všechno oprávnění nebo ospravedlnění a chce uznání. Avšak láska a respekt mu uznání nenabízejí. Naopak, podrývají strukturu ega. Láska pancíř ega taví. Všechny sklony izolovat se, ukrývat se do krunýře, ospravedlňovat se, atd. se sice možná vynoří, i když jste s někým, kdo vás bezpodmínečně miluje, nejdou však podporovány. Přesně naopak – je jasně vidět jejich ošklivá tvář a člověk se toho všeho chce co nejrychleji zbavit, aby mohl zůstat tam, kde je doma bezpodmínečná láska…pancíř ega se taví.

Proto láska způsobuje revoluci, o které mluvím.
Předpokládejme, že se na mě jeden z mých žáků zlobí nebo je dokonce vyloženě zuřivý, protože jsem řekl nebo udělal něco, co zranilo jeho pocity či přesvědčení. Ve feudální struktuře je každá kritika krále urážkou majestátu. Žák by svůj vztek buď spolkl či potlačil nebo by byl potrestán za tu drzost, že se ho odvážil projevit. Ve feudální struktuře je ego aktivně ponižováno a lámáno.
V kontextu založeném na lásce a respektu ale jednoduše řeknu (nahlas nebo to vyjádřím svým chováním): „Vidím tvůj vztek…a miluji tě i s ním.“ Protože v lásce a respektu smí všechno být přesně takové, jaké to je. Ego konfrontované s těmito energiemi se musí buď rozpustit nebo – pokud v sobě dokáže najít tolik síly k obraně – se stáhnout. A pokud by se žák rozhodl stáhnout se, aby si lízal rány nebo v sobě živil nenávist – budu toto rozhodnutí respektovat, bez jakýchkoli Když a Ale. Může se pak kdykoli zase objevit, koneckonců mou láskou a respektem si může být jistý. V takové situaci ego trochu změkne a stane se skromnějším, protože se nemůže chytit odporu. V lásce a respektu totiž odpor už nemá význam.
Respekt znamená dbát na důstojnost druhého člověka, ať se to s jeho egem má jakkoli. Když k tobě přistupuji s respektem, bude to tvoje duše vnímat, ať si o mně myslíš cokoli. A díky tomu pro tebe bude těžké vidět mě jen jako věci, které jsem řekl nebo udělal. Nevyhneš se nutnosti vnímat lásku ve mně a uznat ji, i kdybys to udělal jen potají, v temné komůrce.

Lidová moudrost praví: V lásce a ve válce je všechno dovoleno. Pro válku to platí naprosto jednoznačně: Kdo má zbraně, může si dovolit všechno. Ale že je všechno dovoleno v lásce, není na první pohled tak zřejmé, protože láska je většinou zaměňována s romantikou, konkrétně s její hollywoodskou verzí. V této verzi ‚lásky’ je povoleno jen to, co rozeznívá nebeskou hudbu a vyvolává opojný pocit. Ale tak, jak to vnímám já, způsobuje láska ve skutečnosti procítěné, zcela vědomé, bezpodmínečné Ano všemu, co existuje, a každému, kdo je přítomen, a to přesně takovému, jaké to nebo jaký ten člověk je.
Základní struktura ega, tato všepřivlastňující vlastnost našeho Já, je protikladem lásky. Ego se pokouší lásky zmocnit a podmanit si ji, tak jako všechno ostatní – z toho vychází romantická hollywoodská láska, která není ničím jiným než láskou domestikovanou, jež ztratila téměř veškerou přirozenost. Jako osoba řízená egem proto člověk má jen omezené a omezující vztahy, ve kterých smí existovat a dít se jen relativně málo.
Ale lidé řízení láskou neznají hranice, člověk, jehož hnací silou je láska, neříká: „Miluji Tě jen, když se chováš tak a tak.“ Láska si neklade žádné podmínky. Nebo bys snad své matce, svému otci či svému dítěti řekl/a: „Miluji Tě jen, když jsi milý, příjemný a přátelský/á.“? Zní to poněkud absurdně, i když samozřejmě vím, že mnoho lidí podmíněnou lásku zná a dá se tedy předpokládat, že takové věci říkají nebo cítí. Přesto žije bezpodmínečná láska i v takových lidech. Její energie je jen vedena nesprávným směrem, člověk je zmatený nebo uvízlý, ztracený ve svém utrpení. (To je součástí vědění, kterým jsme si díky Bertu Hellingerovi už jisti. Ke skutečnostem, jež nás při rodinných konstelacích nejvíce zasáhnou, patří mimo jiné možnost jednoznačně rozpoznat, že dokonce i tam, kde otcové zneužívají své dcery a matky syny, existuje pravá láska. Není to fér a vlastně to narušuje všechno, co považujeme za správné: muset i v případech zneužívání rozpoznat, že je ve hře láska, i když v extrémně deformované podobě. Láska koneckonců není nic romantického, mnohem spíše se dá srovnat s hrubou silou přírody.)

Bezpodmínečná láska v mých očích nevyhnutelně vede k revoluci, o které mluvím. Jestli správně chápu Bibli, uskutečňoval tuto revoluci již Ježíš se svými učedníky. Jednoznačně neseděl na trůnu a nebyl svými učedníky považován za boha. Byl mnohem spíše primus inter pares: První mezi sobě rovnými. To se odráží v obrazech poslední večeře, kde všichni sedí u jednoho stolu a dopřávají si dobrého jídla a pití. Ježíšovi nelíbali nohy ani mu nepokládali na krk věnce, jako je tomu u guruů z Dálného Východu a u těch, kdo tuto strukturu napodobují.
Revoluce, o níž hovořím, tedy není nová. Jde pořád o totéž, o co šlo na duchovní cestě odjakživa. Když se tvoje duše vznítí, když jsi ‘osvícen’ nebo ‘probuzen’; když se ve tvé duši rozhoří svatý oheň, staneš se ohniskem. Pak od tebe budou tento oheň chtít jiní – to je naprosto přirozené a vždy tomu tak bylo. A také nemáš na výběr, zda oheň předávat dál nebo ne, protože bez ohledu na to, co děláš, prostě hoříš. Ale co si zvolit můžeme, je struktura, v níž k přenosu svatého plamene dochází, i když si někteří duchovní učitelé tuto svobodu volby neuvědomují.

Ve feudální struktuře je učitel nebo mistr hotov, dosáhl toho, co může být dosaženo. To se pak projevuje v podobě duchovního království, jež opět přitahuje především takové žáky, kteří se sami chtějí stát králi. Proto musel žák, jehož duše se v této struktuře vznítila, svého učitele většinou opustit a někde si založit vlastní ohniště, protože není možné být králem vedle krále. Ale když žijeme tuto revoluci, mohou se vznítit všichni, aniž by někdo musel pryč, aniž by někdo musel odejít zakládat vlastní ohnisko. Můžeme být i nadále vzájemně spojeni v lásce, vzájemně si dávat i od sebe brát – a rozpoutat opravdový požár. V zásadě se tedy nic nemění, ať už hoří jeden a ostatní se zpočátku hřejí u jeho ohně, nebo se vznítili další či dokonce množství dalších. Nosnými silami soužití a vzájemné výměny jsou láska a respekt.

Trochu zvšeobecňujícím způsobem by se o duchovní cestě dalo říci: Jeden člověk se nachází na milníku 5, jiný na milníku 10, další na milníku 15, atd.. Feudální struktura je založena na přesvědčení, že ten, kdo je na milníku 15, stojí výše než ten na čísle 5. Revoluce naopak ve své podstatě vychází z objevu, že oba jsou na stejné cestě – a z chápání, že tato cesta nemá žádný konečný cíl. Dobře známý výrok: „Všechny cesty vedou do Říma,“ je naprostý nesmysl.
Všechny cesty vedou na všechna místa.

Duchovní cesta nemá žádný konečný cíl, mystické snažení nevede k žádnému “konečnému řešení”; je tedy nesmyslné tvrdit, že někdo je dále než někdo jiný. Což samozřejmě neznamená, že by se člověk nemohl od ostatních, kdo kráčí po cestě, nic naučit: právě naopak. Ale postavit si u milníku č. 15 vedle cesty trůn a prohlásit: „Abych ti řekl, jak se dostaneš k milníku 10, musíš mi líbat nohy,“ je pro mě jednání, které patří do středověku. Takovou strukturu už nepotřebujeme.
Nechci tím říci, že bychom byli všichni stejní. Ne, jsme každý jiný a každý je jedinečný. To znamená, že se od každého jednotlivého z vás mohu učit, a také to často dělám. Nenaučil jsem se od vás, jak se vznítit, svůj oheň jsem zapálil jinde. Ale učil jsem se od vás – na mnoha rovinách. A každý z vás samozřejmě může těžit z mých zkušeností.
Jistě: Při svých seminářích a při podobných příležitostech určuji, co a jak, co uděláme jako další krok. Ale feudální struktura, kde bych jako učitel stál na vyvýšeném podstavci a ty nejméně o stupeň pode mnou, už není aktuální. Stále znovu opakuji tuto zkušenost: Když je někdo uvězněn v nějakém egofilmu a já se ztiším a přenechám kormidlo lásce a respektu, můj protějšek se úplně sám od sebe probudí a uvidí, co dělá. A pak jsem se na cestě, po které jsem šel, samozřejmě také hodně naučil, takže mohu použít různé triky, které učiní pravdu ještě o něco zřejmější. To však dělám jen tehdy, když mě k tomu dovede láska nebo když mě k tomu přiměješ ty.
Nemám žádné zvláštní úmysly a v zásadě nechci, aby někdo šel někam, kde by už nebyl. Když se na někoho podívám očima lásky a onen člověk si promítá nějaký film, není ve mně nic, co by jeho film chtělo zastavit. Jeho film, a struktura ega, která ho promítá, nebrání lásce, je to mnohem spíše naopak: Kde je přítomna láska, nemůže už docházet k přivlastňování, což je hlavní aktivita psychického systému, který nazýváme ego. Už nepotřebujeme feudální strukturu, aby přiměla ego ke skromnosti, dosahujeme toho láskou a respektem.

Protože je pro lidi v dnešní době snadnější nechat svou duši vznítit v jiném než feudálním kontextu, přišel čas pro tuto revoluci. Jeden z problémů vztahu mezi učitelem a žákem totiž spočívá v tom, že tato struktura téměř nevyhnutelně vede ke ztrátě vztahu k realitě: učitel velmi snadno ztratí kontakt se skutečností, ve které žije většina jeho žáků, protože se k němu žáci už nemohou tak přiblížit jako k sobě rovným. Zcela odhlédnuto od zneužívání, k němuž může v takové struktuře velmi snadno dojít a žáci si toho bohužel málokdy všimnou. (Pomysleme na inkvizici nebo na teror, který se označuje jako islámský, ale například i na „fašismus“ Sheely v Oshově Buddhově poli v Oregonu; všechno toto zneužívání ve jménu Boha nebo osvícení je podporováno feudálními strukturami, které se nesmí zpochybňovat.)
To vše nezabránilo přenášení svatého plamene, protože k němu je nutné jen, aby oheň hořel v učiteli a žák byl dostatečně skromný, aby se mohla vznítit i jeho duše. Ale – a tím se dotýkám něčeho, co je pro mě mimořádně důležité - feudální kontext, ve kterém je plamen přenesen, se vždy přenese také, spolu s ním. Za to vděčíme naší psychice: Velice snadno si pevně spojíme obsah s formou, ve které jsme se s ním setkali. Každá struktura, ve které může svatý oheň hořet, jím je posvěcena a v průběhu času se pro lidi stává téměř tak svatou jako oheň samotný.
Předpokládejme, že uděláme hluboké, mystické zkušenosti v křesťanském kontextu. Pak ho budeme považovat za svatý spolu s nimi. Naprosto samozřejmě bychom vnímali způsob modlitby, křesťanské učení i církevní hierarchii, v jejichž rámci jsme prožili „zkušenost božského“, jako součást našeho „svatého zjevení“, takříkajíc jako tělo našeho Ducha Svatého.
Nebo dejme tomu, že naši hlubokou duchovní zkušenost prožijeme v kontextu buddhismu. V takovém případě bychom měli naši konkrétní formu zenu, vajrajány nebo theravády – abych jmenoval několik škol buddhismu – za tu nejlepší možnou. Identifikovali bychom formu s obsahem, zcela prostě proto, že jsme v této formě uviděli světlo. Od toho okamžiku budeme pravděpodobně s hlubokým přesvědčením hovořit o vznešenosti Buddhy, Sanghy a Dharmy.
A nedá se zabránit tomu, že většina z mnoha lidí, kteří prožívají duchovní projasnění v mé přítomnosti, rovněž přechází k tomu, považovat struktury a vzorce, které jsme zde vytvořili, za stejně svaté jako zkušenost samotnou. Kdo prožije mystické zkušenosti, pozná přitom zpravidla také něco jako obrovskou autoritu, v níž je něco božského – tak to alespoň cítí mnoho lidí. Tyto prožitky dají člověku pocit, že poznává nejvyšší, základní pravdu, všezahrnující smysl, nekonečnou krásu, blaženost a podobně. A to všechno je, pokud si člověk nedá pozor, bezprostředně přenášeno na formu, ve které se to manifestovalo.
Samozřejmě: zkušenost sama o sobě – pokud je opravdu hluboká nebo mystická – nás zavádí do dimenze, která leží za hranicí všech forem. Ale téměř vždy se vrátíme do té formy, z níž jsme „startovali“, a přineseme si tam svatý oheň s sebou. Tak dochází ke spojení beztvarého s tvarem a beztvaré v jistém smyslu „posvětí“ příslušný tvar. Avšak čím častěji se člověk v beztvaré dimenzi nacházel, tím větší získává jistotu a důvěru ve skutečnost, že to beztvaré opravdově a poznatelně posvěcuje všechny formy - bez jakýchkoli podmínek.
Všechny tyto zkušenosti a poznatky jsou podnětem k revoluci, kterou vám všem chci navrhnout, kterou s vámi chci prožít. Revoluci, při níž necháme tradiční feudální strukturu a jednostranný vztah učitel-žák za sebou. Protože i když odhlédneme od všeho, co jsem právě řekl, ještě bych chtěl zvláště zdůraznit jeden aspekt: Touto revolucí posvěcujeme kontext lásky a respektu, strukturu, v níž se učitelé a žáci, ti, kdo učí, a ti, kdo se učí, setkávají s láskou a respektem. Nabíjíme tuto cestu naším svatým ohněm, aby nás mohla vést do nových, plodných krajů.
Již od nejstarších dob docházelo k přenosu svatého plamene v kontextu, který jsem nazval feudálním – a jak víme, oheň v dnešní době stále hoří. Nevím, jak dobře dokáže revoluční struktura lásky a respektu přenášet svatý plamen dále. To budeme doopravdy vědět až za několik staletí. Ale už teď a tady vidím, že svatý oheň může v kontextu lásky a respektu proudit a to mě naplňuje mimořádnou důvěrou.

Bůh nesedí na trůnu.
Není dokonce ani centrem, okolo kterého se všechno otáčí.
Jestli pro Boha existuje nějaké Kde,
pak je to všude a všechno
a každý je jeho domovem.
I Ty!

První Kruh srdce byl velmi intenzivní zážitek. 23 lidí následovalo mé pozvání a pustili se do experimentu, který nám měl ukázat, co je “autentické společenství”.

Můj popis toho, co se stalo při prvním Kruhu, může být jen velmi obecný. Kdo by chtěl vědět, jaké to je, zavázat se, že následujících 10 - 12 hodin strávím v takovém kruhu, ten se může zúčastnit některého z příštích Kruhů srdce ( 23. října a 3. prosince ).

V Kruhu srdce se rozvíjí přirozený proces, ke kterému může dojít i při osobní meditaci jednotlivce. V jeho první fázi , ve “fázi pseudokomunity” nebo “fázi klišé”, ve které je živoucí pole ještě nekoherentní, jsme ještě přesvědčení o tom, že jsme bytosti oddělené navzájem i oddělené od světa. Ve skupině se na začátku chováme tak, jakoby platila následující pravidla: ”Nedělej a neříkej nic, co by mohlo druhé zranit. Když někdo řekne něco, co tě zasáhne, rozzlobí nebo podráždí, pak dělej, jakoby se nic nestalo nebo jakoby tě to ve skutečnosti nezasáhlo. Pokud se vynoří názorové rozdíly, změň téma.” Tato pravidla mají za účel minimalizovat nebo ignorovat individuální odlišnosti a nedostat se k sobě příliš blízko; následovat je znamená potlačit pravdivost a upřímnost: Mluvíme obecně, a tím se sobě navzájem vyhýbáme.

Jakmile skupina tyto pravidla prohlédne, tak je odhodí, protože ji znevažují, a objeví se individuální rozdíly, které nelze přehlédnout. Skupina přejde do druhé fáze : upadá do zmatku , ve kterém vládne boj a únik. (Chaos je důsledkem vědomí, ve kterém se člověk prožívá jako oddělený od ostatních a od světa, a domnívá se, že musí prosazovat sebe a svůj postoj. V této fázi usilujeme pouze o lepší konstelaci nebo “vylepšenou verzi” existujících sil a situací, protože autentická změna zpochybní všechno, na čem spočívá vlastní jistota).

Boj je poznamenaný pokusy navzájem se přesvědčit nebo obrátit, a navzájem se vyléčit z “nesprávných názorů”. Dáváme dobré rady a pokoušíme se přitom jen zahladit rozdíly - chceme ostatní přimět k tomu, aby převzali náš vlastní názor nebo postoj. Přitom nemá většinou skupina pocit, že bojuje nebo se hádá, spíš chce “s těmi nejlepšími úmysly” těm druhým předložit lepší pohled, nicméně činí to způsoby (např. přesvědčováním, obracením, léčením, dobrou radou), které jen zřídka fungují.

Pokud skupina nebojuje, hledá východisko z chaosu v útěku. Útěk může mít mnoho podob, m. j. se projevuje jako přání ovládat, organizovat a vést, jako na odiv stavěná nezávislost, jako “spojenectví” s partnerem nebo jinými členy skupiny, jako hra na otázky a odpovědi, nebo i jako “vtipné poznámky”. Jeden pro mne zcela nový pokus o útěk, “seberealizace”, se projevil slovy jednoho z účastníků, ke kterému se přidalo i několik ostatních :”Je mi dobře, když se vyjádřím; já se tím realizuju, dává mi to dobrý pocit.” Tento individuální skvělý pocit však udělal ze zbytku skupiny publikum tohoto spojenectví seberealizace. V chaosu (který je podle mého názoru skvělým obrazem naší civilizace) jde tedy v nejširším slova smyslu o boj a o útěk. Obojí sestává v podstatě z předsudků, úsudků, očekávání nebo nadějí a z obav. Už několikrát zmiňovaný základní předpoklad zní : ”Já jsem jiný, než ty, jedinečné a tudíž oddělené individuum, které není totožné s tebou/vámi ani se světem. V podstatě jsem úplně sám”. Chovám naději, že někdo nebo něco, např. nějaké poznání nebo osvícení mi umožní uniknout z chaosu, a obávám se toho, že se to nestane (obou aspektů si však většinou nejsme vědomi). Bojem a útěkem se vyhýbáme další fázi, nepohodlnému kroku do nejistoty a do neznáma.

Když skupina (nebo v osobní meditaci jednotlivec) pozná, že bojem ani útěkem nedokáže uspokojivě zorganizovat nebo překonat chaos, ale že naopak všechno, oč se pokouší, vede do slepé uličky, že pocit autentického společenství (autentického bytí) touto cestou prostě nevznikne, začínají se postupně zavírat dveře.

Stále víc členů skupiny je připraveno přiznat si své selhání, a vyjadřují s tím spojené pocity. Tím začíná třetí fáze , která se dá charakterizovat jako opuštění . Protože “staré” nefunguje, nejde udělat nic jiného, než vzdát se svých představ, možností, a všeho, co si myslíme, a co se domníváme. Často v nastalém tichu, které se jeví na rozdíl od předcházející fáze jako nepohodlné, začnou lidé mluvit o sobě a o svých pocitech. Vyjadřují své skutečné pocity z toho, kde se nacházejí teď, ze situace nebo z ostatních. Přiznávají si své selhání a neschopnost něco podstatného na tom změnit. Skupina se dívá realitě do tváře.

Vypadá to, jakoby celá skupina byla smutná, podobně jako když odcházíme od partnera, kterého možná ještě milujeme, ale se kterým už nechceme a nemůžeme žít … Pokud se skupina otevře tomuto smutku, své bezmoci a bolesti duše, pramenící v této situaci, aniž by se utěšovala jiným způsobem, než vzájemným tichým, soucitným a nekomentujícím nasloucháním, pokud ustojí tuto nejistotu, aniž by se ji pokoušela léčit, a pokud se nebude pokoušet vyplnit tuto prázdnotu chaotickým způsobem a dobrovolně vstoupí do této temnoty…

… vynoří se postupně z tohoto ticha nové hlasy: “Je to úžasný pocit, sedět tady a naslouchat. Cítím, že jsem držen a nesen.” “Cítím prosvětlený mír.” “Ve mně je klid a prostor.” Ve čtvrté fázi nabývá autentické společenství stále jasnější podobu. (V meditaci je to fáze “autentického já”.) Toto My neničí individualitu, ale vkládá ji do úplně nového kontextu. Někdo možná řekne: ”Připadá mi, jako bychom byli jedno tělo s mnoha hlavami, rukama a nohama…” Nebo: ”Mohu vás v sobě cítit.”

Živoucí pole je teď koherentní a cítíme, že jsme částí, nebo ještě lépe, orgánem jednoho většího, živoucího celku, cítíme se v něm zasazeni. Všichni vědí, že to sami nepřivodili: ”Je to, jako by si ruka uvědomila, že patří k tělu. Jediné, čeho se zbavila, je přesvědčení, že je něčím zvláštním/odděleným.” Lidé hovoří o bezpodmínečné lásce, kterou pociťují, o volném prostoru, ve kterém může být každý a všechno takové, jaké je, o hlubokém pocitu naplnění, o nekonečném bohatství sounáležitosti. Jednota uprostřed množství rozličných osobností se dostává do popředí a je stále znovu oslavována ve společném, nekonečně bohatším a hezčím tichu.

Tato fáze, kterou můžeme bez přehánění nazvat hieros gamos (božský sňatek), vede díky vzájemnému oplodňování po jisté době zcela přirozeně k další, čtvrté fázi , fázi inspirace . Je inspirující, když se v živoucí jednotě (“autentickém my nebo já”) zaposloucháme:

“Co nám/mně říká?Co mi/nám chce ukázat?Jak se chce projevit?” Objevují se hořčičná semena naší “budoucnosti”. Pátráme po tom, co přichází z živé jednoty a chce se realizovat, projevit v mnohotvárnosti života: možná cesty, které dodají životu jednotlivce nový smysl, protože teď už má cit pro to, jak může sloužit velkému celku - z živoucí jednoty vyzařují možnosti, jak spoluvytvářet pravdu, krásu a dobro.

Tento prožitek je silný a jasný: Když nasloucháme živoucí jednotě, ke které teď náležíme, tak můžeme znovu použít vše, co sloužilo ve fázi chaosu oddělenosti, zbožňování vlastní osoby a vlastních představ. Teď tu není organizování k tomu, aby nahradilo chaos řádem, ale slouží rozvoji všech bytostí (ať jsou to lidé, zvířata nebo rostliny). Rozdílné názory slouží ke vzájemnému obohacení a rozšíření obzorů, místo k vymezení. Hierarchický řád postoupil své místo holarchii, ve které velké talenty nebo schopnosti nejsou záminkou k panování jedněch nad druhými, ale pomáhají k tomu, aby se každý rozvíjel v rámci svých možností a slouží integraci na celé vývojové spirále lidstva. Přání ovládat a svévole omezených jednotlivců a jejich zájmů bude nahrazena vůlí následovat “koherentní, živoucí pole”.

To může vést k páté fázi, krystalizaci , ve které se kolem jádra, vzniklého ve čtvrté fázi, nahromadí talenty a zdroje, jako kolem krystalu. Tato fáze však uvolní svůj účinek jen tehdy, když skupina (nebo v meditaci jednotlivec) má přání vytvořit něco konkrétního, nového: nějaký projekt, firmu, organizaci, prototyp, proces. To vyústí do šesté fáze zpětné vazby , ve které se to nové otevře tomu, čím by k tomu chtěl přispět “vesmír” či “kontext”. A sedmá fáze se konečně zabývá projevením či realizací .

Protože nás však při prvním prototypu Kruhu srdce (který by se mimochodem v rámci zde popisovaného procesu měl nacházet v šesté fázi svého vývoje) minulou středu nenapadlo stvořit něco v tomto smyslu, nechávám otevřenou otázku, které faktory a jaký vývoj jsou v těchto fázích nejdůležitější. Je však jasné, že tyto fáze se od předchozích liší tím, že vyžadují daleko delší dobu a pravděpodobně budou doprovázeny více “minikruhy” (fáze 1 - 4).

Chtěl bych zde na závěr uvést několik poznámek, které jsem si udělal při prvním Kruhu srdce .

  • Ve všech fázích následuji rozvoj procesu, bez ohledu na všechnu svou dosavadní zkušenost a vědomosti. Opouštím je a sleduji rozvíjející se jevy.
  • Vždy znovu a znovu žasnu nad tím, jak účinně a přesně proces řídí sám sebe. Skupinu (ve 2. fázi) jen upozorním, jak zdánlivá východiska z chaosu ve skutečnosti nikam nevedou, a to jen tehdy, když se s nimi skupina potrápila a víckrát skončila ve slepé uličce … když je tedy zažila, a já jí sloužím pouze k tomu, abych na ně ukázal prstem. (Vyzdvihuji jen to, co už je zjevné. Přitom jsem poznal, že je užitečné, když si stanovím čas první “intervence”, např. v 15 hod., a pak nejdřív až v 15.45).
  • V první fázi velmi pomohlo upozornit skupinu na “pravidla falešného společenství” (viz poznámku výše).
  • V přechodné fázi mezi druhou a třetí fází pomohlo vyjádření, jak mě bolelo, když někdo ukázal své “zlomené srdce” nebo svou bolest a někdo jiný se pokusil ji léčit nebo utěšovat.

Niemand

kennt  meinen Weg
und kann ihn verstehen

ich kann ihn gehen
tanzen
atmen

und dann kannst du ihn sehen
fühlen
verstehen

und benutzen
für deinen Tanz
und vielleicht tanzen wir ein wenig gemeinsam

So tanzen wir
im tanzenenden Flexiversum

mit einander

Newer entries »