Evoluce

Při zimním semináři zde v Postupicích jsem se nechal jedním rozchodem inspirovat k této promluvě. Kromě jiného šlo o tato témata:

• Proč neopustíme svá dramata

• Proč zůstáváme v pekle, když je východ tak blízko

• Má význam akceptovat existenční nejistotu a utrpení

• Jak se rodí tančící hvězdy

• Jaké možnosti nám dává mistr našeho srdce

• Pravé vnitřní bohatství je

• Jak se „věci“ akceptují

[audio:http://www.mushin.de/audio/Wintergruppe.mp3]

(Německy s českým překladem; 59:26 min. – 21,4 MB)

Runterladen mit Rechtsklick.

Archetyp Já je “produktem” evolučního vývoje – my nemáme jej, ale ono má nás, a tak stále dokola…
Pod pojmem archetyp chápu jistý způsob uspořádání, který je společný psychice i kosmu; tím chci říci: archetypy se projevují v tom, co nazýváme skutečnost, i v tom, co nazýváme naší psychikou - ale víc než to, ve vztahu k nim se vyvíjejí a zároveň formují.
Před asi 7000 lety (odhad, který se určitě ještě bude muset podložit, ale v tuto chvíli se ještě podložit nedá) - se tento archetyp objevil poprvé; oddělil se od archetypu rodu coby zrození individuality, individua, které se dokázalo postavit na odpor bohům… něco podobného symbolizuje v řeckém myšlení Prometheus.

Připadá mi, jako by postupně dostával podobu “nový” archetyp, kterému jsem možná na stopě, když mluvím o tom co je “mezi námi” a o “vědomí našeho My”… nevím, ale v tuto chvíli mi to tak připadá.
“Seberealizace” by pak byla jak historickým tak osobním předpokladem k tomu, aby se tento archetyp mohl zjevit.

V seberealizaci zaznívá chvalozpěv na jednotu těla ducha a duše, jež vytváří identitu - když jsou jednotlivé díly osobnosti (vnitřní dítě, kontrolor, hledající, ale také mudrc atd.) do určité míry ochotny stát se chórem, ve kterém sice to či ono má sólo, ale vždy jen příležitostně a v podřízenosti k celku. Individuací by pak bylo dovršením celistvosti archetypu Já v naší psychice, což se pak samozřejmě ukazuje v nejrůznějších synchronicitách, konec konců archetypy jsou jak uvnitř tak vně nás…

Archetypy přetrvávají - nejsou sice oddělitelné od bytí (jako jakési duše “bez těla”), ale jsou vesměs nesmrtelné, ačkoliv jsou schopné vývoje. Podobně jako se archetypy Puera (kterého dnes nazýváme”vnitřní dítě”), kontrolora (v astrologii patrně Saturn) atd. v procesu individuace zařazují do archetypu celistvého Já - a tudíž se ani nerozplývají, ani “neumírají” - tak se, až přijde čas, začlení toto celistvé Já do klíčícího archetypu, jenž nazývám „Mezi námi“.