Komunita

První Kruh srdce byl velmi intenzivní zážitek. 23 lidí následovalo mé pozvání a pustili se do experimentu, který nám měl ukázat, co je “autentické společenství”.

Můj popis toho, co se stalo při prvním Kruhu, může být jen velmi obecný. Kdo by chtěl vědět, jaké to je, zavázat se, že následujících 10 - 12 hodin strávím v takovém kruhu, ten se může zúčastnit některého z příštích Kruhů srdce ( 23. října a 3. prosince ).

V Kruhu srdce se rozvíjí přirozený proces, ke kterému může dojít i při osobní meditaci jednotlivce. V jeho první fázi , ve “fázi pseudokomunity” nebo “fázi klišé”, ve které je živoucí pole ještě nekoherentní, jsme ještě přesvědčení o tom, že jsme bytosti oddělené navzájem i oddělené od světa. Ve skupině se na začátku chováme tak, jakoby platila následující pravidla: ”Nedělej a neříkej nic, co by mohlo druhé zranit. Když někdo řekne něco, co tě zasáhne, rozzlobí nebo podráždí, pak dělej, jakoby se nic nestalo nebo jakoby tě to ve skutečnosti nezasáhlo. Pokud se vynoří názorové rozdíly, změň téma.” Tato pravidla mají za účel minimalizovat nebo ignorovat individuální odlišnosti a nedostat se k sobě příliš blízko; následovat je znamená potlačit pravdivost a upřímnost: Mluvíme obecně, a tím se sobě navzájem vyhýbáme.

Jakmile skupina tyto pravidla prohlédne, tak je odhodí, protože ji znevažují, a objeví se individuální rozdíly, které nelze přehlédnout. Skupina přejde do druhé fáze : upadá do zmatku , ve kterém vládne boj a únik. (Chaos je důsledkem vědomí, ve kterém se člověk prožívá jako oddělený od ostatních a od světa, a domnívá se, že musí prosazovat sebe a svůj postoj. V této fázi usilujeme pouze o lepší konstelaci nebo “vylepšenou verzi” existujících sil a situací, protože autentická změna zpochybní všechno, na čem spočívá vlastní jistota).

Boj je poznamenaný pokusy navzájem se přesvědčit nebo obrátit, a navzájem se vyléčit z “nesprávných názorů”. Dáváme dobré rady a pokoušíme se přitom jen zahladit rozdíly - chceme ostatní přimět k tomu, aby převzali náš vlastní názor nebo postoj. Přitom nemá většinou skupina pocit, že bojuje nebo se hádá, spíš chce “s těmi nejlepšími úmysly” těm druhým předložit lepší pohled, nicméně činí to způsoby (např. přesvědčováním, obracením, léčením, dobrou radou), které jen zřídka fungují.

Pokud skupina nebojuje, hledá východisko z chaosu v útěku. Útěk může mít mnoho podob, m. j. se projevuje jako přání ovládat, organizovat a vést, jako na odiv stavěná nezávislost, jako “spojenectví” s partnerem nebo jinými členy skupiny, jako hra na otázky a odpovědi, nebo i jako “vtipné poznámky”. Jeden pro mne zcela nový pokus o útěk, “seberealizace”, se projevil slovy jednoho z účastníků, ke kterému se přidalo i několik ostatních :”Je mi dobře, když se vyjádřím; já se tím realizuju, dává mi to dobrý pocit.” Tento individuální skvělý pocit však udělal ze zbytku skupiny publikum tohoto spojenectví seberealizace. V chaosu (který je podle mého názoru skvělým obrazem naší civilizace) jde tedy v nejširším slova smyslu o boj a o útěk. Obojí sestává v podstatě z předsudků, úsudků, očekávání nebo nadějí a z obav. Už několikrát zmiňovaný základní předpoklad zní : ”Já jsem jiný, než ty, jedinečné a tudíž oddělené individuum, které není totožné s tebou/vámi ani se světem. V podstatě jsem úplně sám”. Chovám naději, že někdo nebo něco, např. nějaké poznání nebo osvícení mi umožní uniknout z chaosu, a obávám se toho, že se to nestane (obou aspektů si však většinou nejsme vědomi). Bojem a útěkem se vyhýbáme další fázi, nepohodlnému kroku do nejistoty a do neznáma.

Když skupina (nebo v osobní meditaci jednotlivec) pozná, že bojem ani útěkem nedokáže uspokojivě zorganizovat nebo překonat chaos, ale že naopak všechno, oč se pokouší, vede do slepé uličky, že pocit autentického společenství (autentického bytí) touto cestou prostě nevznikne, začínají se postupně zavírat dveře.

Stále víc členů skupiny je připraveno přiznat si své selhání, a vyjadřují s tím spojené pocity. Tím začíná třetí fáze , která se dá charakterizovat jako opuštění . Protože “staré” nefunguje, nejde udělat nic jiného, než vzdát se svých představ, možností, a všeho, co si myslíme, a co se domníváme. Často v nastalém tichu, které se jeví na rozdíl od předcházející fáze jako nepohodlné, začnou lidé mluvit o sobě a o svých pocitech. Vyjadřují své skutečné pocity z toho, kde se nacházejí teď, ze situace nebo z ostatních. Přiznávají si své selhání a neschopnost něco podstatného na tom změnit. Skupina se dívá realitě do tváře.

Vypadá to, jakoby celá skupina byla smutná, podobně jako když odcházíme od partnera, kterého možná ještě milujeme, ale se kterým už nechceme a nemůžeme žít … Pokud se skupina otevře tomuto smutku, své bezmoci a bolesti duše, pramenící v této situaci, aniž by se utěšovala jiným způsobem, než vzájemným tichým, soucitným a nekomentujícím nasloucháním, pokud ustojí tuto nejistotu, aniž by se ji pokoušela léčit, a pokud se nebude pokoušet vyplnit tuto prázdnotu chaotickým způsobem a dobrovolně vstoupí do této temnoty…

… vynoří se postupně z tohoto ticha nové hlasy: “Je to úžasný pocit, sedět tady a naslouchat. Cítím, že jsem držen a nesen.” “Cítím prosvětlený mír.” “Ve mně je klid a prostor.” Ve čtvrté fázi nabývá autentické společenství stále jasnější podobu. (V meditaci je to fáze “autentického já”.) Toto My neničí individualitu, ale vkládá ji do úplně nového kontextu. Někdo možná řekne: ”Připadá mi, jako bychom byli jedno tělo s mnoha hlavami, rukama a nohama…” Nebo: ”Mohu vás v sobě cítit.”

Živoucí pole je teď koherentní a cítíme, že jsme částí, nebo ještě lépe, orgánem jednoho většího, živoucího celku, cítíme se v něm zasazeni. Všichni vědí, že to sami nepřivodili: ”Je to, jako by si ruka uvědomila, že patří k tělu. Jediné, čeho se zbavila, je přesvědčení, že je něčím zvláštním/odděleným.” Lidé hovoří o bezpodmínečné lásce, kterou pociťují, o volném prostoru, ve kterém může být každý a všechno takové, jaké je, o hlubokém pocitu naplnění, o nekonečném bohatství sounáležitosti. Jednota uprostřed množství rozličných osobností se dostává do popředí a je stále znovu oslavována ve společném, nekonečně bohatším a hezčím tichu.

Tato fáze, kterou můžeme bez přehánění nazvat hieros gamos (božský sňatek), vede díky vzájemnému oplodňování po jisté době zcela přirozeně k další, čtvrté fázi , fázi inspirace . Je inspirující, když se v živoucí jednotě (“autentickém my nebo já”) zaposloucháme:

“Co nám/mně říká?Co mi/nám chce ukázat?Jak se chce projevit?” Objevují se hořčičná semena naší “budoucnosti”. Pátráme po tom, co přichází z živé jednoty a chce se realizovat, projevit v mnohotvárnosti života: možná cesty, které dodají životu jednotlivce nový smysl, protože teď už má cit pro to, jak může sloužit velkému celku - z živoucí jednoty vyzařují možnosti, jak spoluvytvářet pravdu, krásu a dobro.

Tento prožitek je silný a jasný: Když nasloucháme živoucí jednotě, ke které teď náležíme, tak můžeme znovu použít vše, co sloužilo ve fázi chaosu oddělenosti, zbožňování vlastní osoby a vlastních představ. Teď tu není organizování k tomu, aby nahradilo chaos řádem, ale slouží rozvoji všech bytostí (ať jsou to lidé, zvířata nebo rostliny). Rozdílné názory slouží ke vzájemnému obohacení a rozšíření obzorů, místo k vymezení. Hierarchický řád postoupil své místo holarchii, ve které velké talenty nebo schopnosti nejsou záminkou k panování jedněch nad druhými, ale pomáhají k tomu, aby se každý rozvíjel v rámci svých možností a slouží integraci na celé vývojové spirále lidstva. Přání ovládat a svévole omezených jednotlivců a jejich zájmů bude nahrazena vůlí následovat “koherentní, živoucí pole”.

To může vést k páté fázi, krystalizaci , ve které se kolem jádra, vzniklého ve čtvrté fázi, nahromadí talenty a zdroje, jako kolem krystalu. Tato fáze však uvolní svůj účinek jen tehdy, když skupina (nebo v meditaci jednotlivec) má přání vytvořit něco konkrétního, nového: nějaký projekt, firmu, organizaci, prototyp, proces. To vyústí do šesté fáze zpětné vazby , ve které se to nové otevře tomu, čím by k tomu chtěl přispět “vesmír” či “kontext”. A sedmá fáze se konečně zabývá projevením či realizací .

Protože nás však při prvním prototypu Kruhu srdce (který by se mimochodem v rámci zde popisovaného procesu měl nacházet v šesté fázi svého vývoje) minulou středu nenapadlo stvořit něco v tomto smyslu, nechávám otevřenou otázku, které faktory a jaký vývoj jsou v těchto fázích nejdůležitější. Je však jasné, že tyto fáze se od předchozích liší tím, že vyžadují daleko delší dobu a pravděpodobně budou doprovázeny více “minikruhy” (fáze 1 - 4).

Chtěl bych zde na závěr uvést několik poznámek, které jsem si udělal při prvním Kruhu srdce .

• Ve všech fázích následuji rozvoj procesu, bez ohledu na všechnu svou dosavadní zkušenost a vědomosti. Opouštím je a sleduji rozvíjející se jevy.
  
• Vždy znovu a znovu žasnu nad tím, jak účinně a přesně proces řídí sám sebe. Skupinu (ve 2. fázi) jen upozorním, jak zdánlivá východiska z chaosu ve skutečnosti nikam nevedou, a to jen tehdy, když se s nimi skupina potrápila a víckrát skončila ve slepé uličce … když je tedy zažila, a já jí sloužím pouze k tomu, abych na ně ukázal prstem. (Vyzdvihuji jen to, co už je zjevné. Přitom jsem poznal, že je užitečné, když si stanovím čas první “intervence”, např. v 15 hod., a pak nejdřív až v 15.45).
  
• V první fázi velmi pomohlo upozornit skupinu na “pravidla falešného společenství” (viz poznámku výše).
  
• V přechodné fázi mezi druhou a třetí fází pomohlo vyjádření, jak mě bolelo, když někdo ukázal své “zlomené srdce” nebo svou bolest a někdo jiný se pokusil ji léčit nebo utěšovat.