Kontemplace

Prostor je jako vzduch… je jako voda…
… a stejně tak materie dynamicky stojících vln.

[audio:http://www.mushin.de/audio/Flow_of_the_present(blog.mushin.de).MP3](7:52 Min - 2,7 MB)Stáhnout

Nevidíme vzduch - vidíme, jak se pohybuje tráva, větve a listí a cítíme, jak vánek hladí naši kůži. Je všude a všudypřítomný a tak životně důležitý, že bez něho nemůžeme být ani minutu - nevidíme ho.
Vzduch je tak neviditelný, že děláme, jakoby nebyl - prázdný prostor.
Vidíme to ostatní: různé věci, předměty, objekty a živé bytosti, lidi - ohraničené, oddělené, samostatné formy a postavy.

Ale se zavřenýma očima necítíme žádné hranice, i když se dotýkáme čehokoliv.
Můžeme cítit, kde hraničí hmat s ostatními plochami, cítíme texturu, teplotu, někdy také nevysvětlitelnou přitažlivost a odpudivost, ale hranice, forma a na okolí nezávislé tvary vznikají v představivosti. Vytváříme si obraz, utváříme - ne špatný, ne správný - obraz.

Nemůžeme se dotknout vzduchu; on nás zcela obklopuje. Jen v pohybu ho cítíme, ve větru pohybu.
Nemáme obraz o vzduchu. Jak je průhledný, neviditelný, rozpoznáme ho jen v pohybu, když se dotýká trávy, větví, listů a ostatního a mnohé odnáší s sebou v závanu, vánku, větru nebo bouři.
Nemáme žádný obraz vzduchu.
Žádný obraz, ale mnoho pocitů…

Když máme v klidu naše ruce, se zavřenýma očima a na místě v bezvětří, tak se rozprostře pole pocitů našich rukou daleko za pokožku, kterou vidíme a pokládáme za hranice. Když máme ruce v klidu, necítíme, kde ruka končí a začíná vzduch, a právě tak necítíme, kde přesně končí dlaň a začíná paže… pokud tedy nepoužijeme svou představivost.
Necítíme žádné hranice.
Zavři prostě oči a ciť, ciť a poznávej sám, jestli tam jsou hranice, oddělení, nebo jestli všechno plyne do sebe navzájem…

Rozšiřujíce pole pozornosti celého těla, nebudeš vědět, kde to, co nazýváme tělem začíná a kde končí. Všechny končetiny, všechny tak zvané části těla, plynou, rozpouštějí se do sebe navzájem. Můžeš rozlišovat mezi paží a dlaní, ale v tom, co právě cítíš, v bezprostřední přítomnosti tvého vnímání - se zavřenýma očima - je nemůžeš jedno od druhého oddělit a odloučit.
Oddělování je jednání představivosti, našeho kulturního dědictví - to není ani dobré ani špatné, ale je to tak… šuplíky, do kterých si ukládáme zkušenosti. Nemůžeš to oddělení, tu hranici, cítit, jen rozdíly.

Nepokouším se zachraňovat svět, tebe ani sebe.
Nevěřím, že je nutné komukoliv cokoliv říkat.
Jsem pouze… ten, kdo zpívá svou píseň, jako ptáci.

Cítím, jak jsem zasazen do Multiversa rozličných hlasů, tváří a
citů, které jím plynou – jsem stvořen a zároveň stvořitelem Mystéria, které nazýváme skutečnost.

Nedoufám v lepší budoucnost.
Nepotřebuji budoucnost – jestli budoucnost existuje, teď se postará sama o sebe.
Co není, nikdy nebude, ani se nikdy nestane – protože to ve skutečnosti není.

Můj pohyb je pohybem času – já jsem čas… byvší teď a navždy v tom Zde – já zde,
ty tam a všude jinde oni (všechna ta další „Zde“, která znám i neznám).
Kdo jsi ty? se mě ptají, a s tou otázkou vplouvám do dalšího bytí zde,
do bytosti tázané. Nikdy nevím, kdo jsem, jen v té otázce, nepřítomnost,
plynoucí do přítomnosti – a ty.

Plyneš do bytí tam a já zde.
A já zde budu pro tebe přítomný tam
- Já, nikdy tam, a ty, nikdy zde; co tebe dělá tebou je, že jsi tam, a co mě dělá mnou je… že jsem zde. Plyneme do přítomnosti spolu a jeden pro druhého,
někam.

Zkouším se podívat, kde končím já a začínáš ty,
nenacházím to – jsou tu jen rozostřené hranice.
Můj konec a tvůj začátek jsou někde tam mezi.
To fantazie vytyčuje hranice.

Zpívám píseň, kterou bych si přál, aby sis vyslechl
a možná, pokud budeš chtít, budeš také zpívat
Ne proto, abys ses přidal!
Ne, poslouchajíc tě, jak se ladíš na mě,
ladím se já na tebe,
posloucháme melodii, jak plyne,
měnící se každou chvíli
a nestaráme se,
kde jsou naše hranice.

Nehledáme pravdu, ale jak se naladit s větší harmonií
na řeku a proudy všude i nikde.
Odhalení, tak, jak ty si přeješ být odhalen, jak já si přeji být odhalen.
Odhaleni, jak si přejeme být viděni
zpoza toho, co se tu a tam odkrývá
a někde mezi a za hranicemi všeho.
Volně plynoucí píseň
mylná, diverzní, nedokonalá
Vždy nedokonalá a ráda se odhalující
Jen pro naše oči.

Když učí duchovní učitelé a učitelky všechno „z jednoty“, když jsou všichni spojeni se stejným „božským zdrojem“, když se jich všech dotýká ten samý velký duch… pročpak nedělají společnou věc, ale každý si přihřívá svou vlastní spirituální polívčičku?

14 miliard let vývoje uběhlo od velkého třesku.

Tato planeta, tato Sluneční soustava, Mléčná dráha - naše galaxie… nekonečně velký vesmír.

A to všechno proto, aby zde mohl být tento okamžik!

Tento okamžik, momentální zkušenost, ty a já - všechen čas a všechen prostor se spikli, aby se to mohlo probudit v tobě a ve mně, skrze tebe a mě.

A vesmír, bytí, je tak bohaté, že se dává darem znovu a znovu - nemůže se udržet. V každé změně se projevuje nevyčerpatelné bohatství mystéria, které nazýváme skutečnost. Je tak bohaté, že se každým okamžikem znovu a zcela rozdává.

Všechno, co jsme ty a já, co jsme my kdy mohli “mít”, je tento okamžik, tedy zkušenost, vědomí, vše co pochází z tohoto okamžiku.

Všichni známe rozčlenění skutečnosti na subjekt a objekt. V tomto myšlení jsem “já” subjekt a to, co vnímám, zažívám a dokonce i mé pocity a vnímání jsou objekty.

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.

Pokud se ti nezobrazí fotografie na obrazovce celé, klikni na “Bejrút”.

Tyto dvě fotografie Bejrútu z 12. a 21. července letošního roku vypovídají o mnohém, že?
Vzpomněl jsem si při tom na další, mnohem starší fotografie …

(Více o tom zveřejněno zde)

Před téměř třemi lety jsem měl přednášku na téma “nemoc”.

Jde v ní především o to, že bereme nemoc jako něco, co by nemělo být, a proč jsem v tomto ohledu jiný. Kromě toho uvádím mnoho modelů, na základě kterých jsou nemoci vysvětlovány, a které také dávají návod, jak nemoci odstraňovat..

[audio:http://www.mushin.eu/audio/Krankheit.mp3]

Samozřejmě si můžeš stáhnout tento soubor také tak, že si klikneš přímo na tento odkaz.

Tak dobrá, řeknu teď pár slov o tom, jak já to vidím s tím, kde se jako komunita na duchovní cestě právě nacházíme. Přichází to nyní, protože tento víkend se spontánlně velmi jasně ukázalo, co se kontinuálně vyvíjelo celý můj život až doposud, především v mém duchovním životě ale také v souvislosti s touto komunitou.

Dovolte, abych začal připomenutím toho, co jsem řekl a převedl na článek “Proč Bůh nepotřebuje trůn” v době, kdy tato komunita začínala. Hlavní myšlenka v té době pro mě byla: je čas aby feudální systém přinášení duchovních pravd, metod a energií dalším lidem nebyl vázán na feudální, pyramidální strukturu, kde je na vrcholu duchovní učitel, nebo guru, nebo kdokoli, kdo ví všechno a učí pouze jedním směrem. V tom článku jsem však řekl, že je to dvoucestný tok. To byl myslím velmi důležitý krok vedoucí z tradiční duchovní cesty. A v létě 2004 jsem měl zážitek, nebo odhalení kosmického boha, což je soucit se všemi, cokoli dělají, jakýkoli je jejich postavení, stav ve světě, nebo v duchovním měřítku, duchovním žebříčku. Na základě této zkušenosti, ve skutečnosti teď toto srdce cítí soucit se všemi, nevyjímaje, (jak bývají označováni), zločince tohoto světa, idioty, hloupé, nepříčetné, bez rozdílu.

Na začátku toho roku na zimním semináři,, nevím jestli si to pamatujete, -jsem šel údolím a viděl tři rozdílné druhy ptáků, kteří si spolu hráli a dobře se bavili tím jak si pomáhali, protože hraní her je způsob jak se učit od druhých a pomáhat si napříč živočišnými druhy, jako by to bylo mezi Izraelci a Palestinci - dva rozdílné druhy.

V každém případě jsem, měl po nějaký čas pocit nespokojenosti s tradičními duchovními učeními, duchovními cestami, tak jak jsou předkládány po celém světě. Najednou, zcela spontánně, aniž bych se na to nějak soustředil, se vše poskládalo a začalo být zřejmé, kde je problém s tradičním učením. Ten problém je v zásadě problém s nadřazeností. To znamená jeden je nad druhým, jeden je větší, výše než ostatní. V podstatě, pokud se podíváte na jakékoli učení na světě, jejich základní myšlenkou je, že duch je zásadně rozdílnýé od hmoty. Nebo, svět za, je radikálně rozdílný od tohoto. Nejen že radikálně odlišný, ale také nadřazený, je božský, vyšší, lepší a tak dál. Je tedy nadřazený, lepší než tento horor, který nazýváme svět. Ve všech křesťanských učeních, islámském, budhistickém, hinduistickém učení, přidejte jakékoli další, advaita učení, které je teď velmi populární v mnoha částech světa,; ve všech těchto učeních je na svět a na tělo nahlíženo jako na něco, co není v zásadě nijak dobré. Je špatné. Takže tím, že se snažíte duchovně vyvinout a posunout, se nad to dostáváte. Pokud si přečtete některá svatá písma, nebo si poslechnete co říkal Ramana Maharshi, jeden z nejznámějších indických mudrců minulého století; říká, že toto tělo je jen pytel kostí, hoven a hnisu. Samozřejmě také sexualita je zavržena stejně jako vše spojené s tělem je zavrženo, a je na to nahlíženo jako na něco špatného. Máme tu samozřejmě Tantrické hnutí, které, nebudete mi to věřit, určitým způsobem říká, že tělo je špatné. Pouze sex ritualizovaný do podoby setkání Shivy a Shakti, nebo Boha a Bohyně, pouze tento svatý sex je dobrý. Ten jiný sex, který mají obyčejní lidé, není vůbec dobrý. Tantra je jen další cesta, jak ze světa udělat svaté místo, což vlastně znamená, že svět, takový jaký je teď, svatý není. Takže ať se podíváte na kteréroukoli duchovní učení, to co najdete je, že duchovní člověk, hledající, nebo duchovně probuzený člověk jako Budha, mudrc nebo osvícený člověk je nadřazený, což znamená postavený výše, dívající se (, samozřejmě), dolů na podřadné. A to je potíž, a je to něco pod co se já nemohu podepsat jako pod konečnou pravdu o životě. To nemohu uznat. Mohu akceptovat, že to tak je pro mnoho lidí, také mohu chápat, tak jako jsem to řekl v “Proč Bůh nepotřebuje trůn”, mohu uznat a poklonit se všem lidem, kteří se vyidali po té cestě, protože nám přinesli něco velmi cenného, krásné, božské zkušenosti, božská prozření. I přesto, je pravda (kterou jsem objevil a já nebudu tvrdit, že to je ta konečná pravda), že tvrzení, že duchovní (ať už to znamená cokoli) je nadřazené materiálnímu, nebo neduchovnímu, je chyba. Není to špatné, z morálního hlediska, je to prostě chybný krok. Takže pojďme udělat jiný krok,. Pokud uděláte chybný krok, můžete udělat jiný a možná potom najdete něco cennějšího.

Z mé pošty ze 4.5. víte, že jsem minulý týden pořádal v Praze seminář. Ale i když náš výstup v televizi se podařil – alespoň ti, co byli ve studiu, si to mysleli – a já jsem si ho moc užil, neměl příliš velký vliv na počet návštěvníků mého semináře. Přitom stačilo pár kliknutí na mé webové stránce. Takže výsledky se zatím nedostavily. Ale pár lidí, kteří mě znali z ezoterického festivalu v Praze, se zúčastnilo.

Mimochode, přestávky na oběd jsme trávili v parku přes ulici; tady je obrázek z louky, na které jsme vždycky leželi.

V sobotu večer jsem účastníky pražského semináře požádal, aby si tu noc zapamatovali svůj sen a druhý den ráno nám o něm vyprávěli (tzn. včera, v neděli).

Někteří lidé vyprávěli opravdu zajímavé sny; v jednom například z nebe pršely pohovky… Ale rád bych se tu s vámi podělil o slova, která nám řekl M.

Řekl, že těsně před probuzením slyšel hlas odněkud z vyššího zdroje. Když to říkal, podíval se nahoru a řeč celého jeho těla prozrazovala, že ta slova k němu skutečně přišla, že to není nějaký výmysl volnomyšlenkáře:-) Uslyšel tato slova:

„Každý má právo být právě takový, jaký je.“

Celý den hrála tato slova v různém kontextu svou úlohu, např. když jsem se během cvičení, při němž jsme měli vyjádřit, jak se cítíme právě v té chvíli tváří v tvář Lásce, Pravdě a Kráse, zeptal: „Smíte být takoví, jací jste, pouze když se cítíte dobře, osvícení, pravdiví, atd. nebo se to týká všech způsobů vaší existence?“

Pokud chcete vědět, o čem je život – važte si rozdílů a najděte otevřenost, která je vášnivě objímá.