Deva Premal a Miten zahrají a zazpívají v Praze na dvou koncertech – 12. a 13.června 2007 od 19:30 hod v kostele sv.Šimona a Judy v Dušní ulici na Starém Městě.

www.devapremalmiten.com

V tomto roce je to již patnáct let, co spolu Deva Premal a Miten cestují po celém světě, se svou osobní a současnou interpretací tradiční posvátné hudby, manter a chvalozpěvů. Jejich letošní turné zahrnuje Austrálii, Nový Zéland, Kostariku, Spojené státy americké, Chile, Německo, Belgii, Českou republiku a další státy.

Mezi fanoušky původem německé zpěvačky Devy Premal patří tak rozdílní lidé jako je Eckhart Tolle, Cher nebo dalajláma. Cher jmenuje jedno z alb Devy jako svoje nejoblíbenější pro cvičení jógy a jednu z manter zazpívala i v rámci svého turné Living Proof Farewell.

Deva Premal a Miten díky svému podání manter pronikli z oblasti New Age až na hlavní hudební trh, jejich alb se prodalo na 600 000 kusů.

Deva Premal a Miten se dělí o svou jedinečnou zkušenost se zvukem se stále větším počtem posluchačů nejrůznějších typů – od fanoušků jógy a meditace až k těm, kdo hledají pouze zklidnění během každodenního shonu. Výstižně vyjádřil nedávno své pocity jeden posluchač, „Chodím na různé koncerty od roku 1965, ale nikdy jsem nezažil takový klid, radost a hluboké ticho jako na vašem koncertě“.

Během svých koncertů zve Deva Premal posluchače, aby si prožili vystoupení bez obligátního potlesku – upřednostněním vnitřního vhledu před gesty – jejich hudební styl mísí zpěv á capella s akustickou kytarou a indickými nástroji. Doprovází je Manose, vynikající nepálský hráč na flétnu bansuri.

Deva Premal se narodila v německém Nürnbergu v roce 1970 a její rodiče ji od malička učili, jak mohou duchovní písně zvýšit její sebeuvědomění. Deva sama při hře na housle a klavír začala pociťovat omezení konvencemi klasické hudby, až v roce 1990 potkala v Indii svého budoucího partnera Mitena a společně našli způsob, jak spojit její duchovní a hudební základy z dětství. „Když jsem byla dítě, byla Gayatri mantra mou ukolébavkou – zpívala jsem si mantry i na procházkách se svým otcem. Ale až po vydání alba „The Essence“ (nejlépe prodávané album Devy z roku 1998) jsem opravdu našla svůj hlas“. Vyjímečně krásné podání starodávné Gayatri mantry Devu a Mitena proslavilo – právě tuto píseň uvedla Cher na svém turné Living Proof Farewell.

Miten se narodil v Londýně a v počátcích si užíval značně odlišný způsob života. Ke konci sedmdesátých let zažil pod jménem Andy Desmond pocit úspěchu jako zpěvák a skladatel – pracoval s umělci jako je Ry Cooder a The Kinks, předskakoval Fleetwood Macovi ve Wembley během turné Rumours v roce 1980.

Jak sám přiznává, toto období jeho života bylo vzrušující, ale ničím ho nenaplňovalo: „Hledal jsem něco opravdovějšího než jenom obvyklou směs sexu, drog a rock´n´rollu“. Po čase duchovní introspekce potkal Miten v roce 1990 Devu Premal a od té chvíle využívají spojení svých hudebních talentů. V Indii si změnili svá rodná jména na sanskrtská, která lépe vyjadřují jejich nově nalezený duchovní názor – Miten znamená „přítel Boha“ a Deva Premal „milující Boha“.

Hudba Mitena a Devy Premal – se svými starodávnými texty, současnými melodiemi a rozjímavým tichem – si našla své vnímavé publikum na celém světě.

More here 

[audio:http://www.mushin.de/audio/Flow_of_the_present(blog.mushin.de).MP3](7:52 Min - 2,7 MB)Stáhnout

Nevidíme vzduch - vidíme, jak se pohybuje tráva, větve a listí a cítíme, jak vánek hladí naši kůži. Je všude a všudypřítomný a tak životně důležitý, že bez něho nemůžeme být ani minutu - nevidíme ho.
Vzduch je tak neviditelný, že děláme, jakoby nebyl - prázdný prostor.
Vidíme to ostatní: různé věci, předměty, objekty a živé bytosti, lidi - ohraničené, oddělené, samostatné formy a postavy.

Ale se zavřenýma očima necítíme žádné hranice, i když se dotýkáme čehokoliv.
Můžeme cítit, kde hraničí hmat s ostatními plochami, cítíme texturu, teplotu, někdy také nevysvětlitelnou přitažlivost a odpudivost, ale hranice, forma a na okolí nezávislé tvary vznikají v představivosti. Vytváříme si obraz, utváříme - ne špatný, ne správný - obraz.

Nemůžeme se dotknout vzduchu; on nás zcela obklopuje. Jen v pohybu ho cítíme, ve větru pohybu.
Nemáme obraz o vzduchu. Jak je průhledný, neviditelný, rozpoznáme ho jen v pohybu, když se dotýká trávy, větví, listů a ostatního a mnohé odnáší s sebou v závanu, vánku, větru nebo bouři.
Nemáme žádný obraz vzduchu.
Žádný obraz, ale mnoho pocitů…

Když máme v klidu naše ruce, se zavřenýma očima a na místě v bezvětří, tak se rozprostře pole pocitů našich rukou daleko za pokožku, kterou vidíme a pokládáme za hranice. Když máme ruce v klidu, necítíme, kde ruka končí a začíná vzduch, a právě tak necítíme, kde přesně končí dlaň a začíná paže… pokud tedy nepoužijeme svou představivost.
Necítíme žádné hranice.
Zavři prostě oči a ciť, ciť a poznávej sám, jestli tam jsou hranice, oddělení, nebo jestli všechno plyne do sebe navzájem…

Rozšiřujíce pole pozornosti celého těla, nebudeš vědět, kde to, co nazýváme tělem začíná a kde končí. Všechny končetiny, všechny tak zvané části těla, plynou, rozpouštějí se do sebe navzájem. Můžeš rozlišovat mezi paží a dlaní, ale v tom, co právě cítíš, v bezprostřední přítomnosti tvého vnímání - se zavřenýma očima - je nemůžeš jedno od druhého oddělit a odloučit.
Oddělování je jednání představivosti, našeho kulturního dědictví - to není ani dobré ani špatné, ale je to tak… šuplíky, do kterých si ukládáme zkušenosti. Nemůžeš to oddělení, tu hranici, cítit, jen rozdíly.

Připadá mi, jako by postupně dostával podobu “nový” archetyp, kterému jsem možná na stopě, když mluvím o tom co je “mezi námi” a o “vědomí našeho My”… nevím, ale v tuto chvíli mi to tak připadá.
“Seberealizace” by pak byla jak historickým tak osobním předpokladem k tomu, aby se tento archetyp mohl zjevit.

V seberealizaci zaznívá chvalozpěv na jednotu těla ducha a duše, jež vytváří identitu - když jsou jednotlivé díly osobnosti (vnitřní dítě, kontrolor, hledající, ale také mudrc atd.) do určité míry ochotny stát se chórem, ve kterém sice to či ono má sólo, ale vždy jen příležitostně a v podřízenosti k celku. Individuací by pak bylo dovršením celistvosti archetypu Já v naší psychice, což se pak samozřejmě ukazuje v nejrůznějších synchronicitách, konec konců archetypy jsou jak uvnitř tak vně nás…

Archetypy přetrvávají - nejsou sice oddělitelné od bytí (jako jakési duše “bez těla”), ale jsou vesměs nesmrtelné, ačkoliv jsou schopné vývoje. Podobně jako se archetypy Puera (kterého dnes nazýváme”vnitřní dítě”), kontrolora (v astrologii patrně Saturn) atd. v procesu individuace zařazují do archetypu celistvého Já - a tudíž se ani nerozplývají, ani “neumírají” - tak se, až přijde čas, začlení toto celistvé Já do klíčícího archetypu, jenž nazývám „Mezi námi“.

Ale co s těmi nástroji: nejrůznějšími tradičními meditacemi a kontemplacemi, prací s energií, atd.? V kooperativní spiritualitě je, myslím, důležité, abychom si sami vytvořili své nové nástroje a ty tradiční používali novým způsobem a zcela vědomě k prozkoumávání těch dimenzí, které jsou pro nás důležité. Tradiční meditace nám například umožňuje, pokud ji člověk dovede k určitému stupni mistrovství, ponořit se do roviny v hloubi duše, která je beze slov - mystickou radost (kdybych měl uvést pouze jeden příklad za všechny).
Můžeme najít nový přístup k této dimenzi nezatížený tradičními formami víry?
Odpověď zní jednoznačně: ano.
Co možná stojí na počátku vytvoření takového ‘rozhraní’ k dimenzi blaženosti, je přání jej vytvořit. A možná ještě důležitější je základní pochopení, že my všichni jsme výzkumníci/výzkumnice zkoumající mystérium, zvané skutečnost. Když totiž vycházíme z toho, že naše spirituální potřeba smyslu, významu a zážitku mystična nebo ‘božství’ musí být naplněna, utišena, pak jsou tyto potřeby vlastně otázkami ke zkoumání, které pokládáme skutečnosti a nebo přání, která vyjadřujeme vůči životu.

O víkendu jsme poprvé vyzkoušeli proces - na základě práce vynálezce metody Co-Counseling a Participatory Inquiry (Johna Herona) - který bych nazval ‘kooperativní spirituální zkoumání’. Nejdříve jsme se v našem kroužku zeptali, co je pro nás natolik důležité, abychom to chtěli zkoumat. Postupně, během rozhovoru, dialogu, zvažování, atd., se vylouplo téma, které bychom chtěli zkoumat, a to: jak se dostat do kontaktu se svou vlastní nejhlubší pravdou a jak pak podle ní jednat. (V této fázi se objevilo více forem ‘rozhodování’: autonomní - říkám, co chci; hierarchické - někdo [v této roli se mohou účastníci mezi sebou střídat] se pokouší ostatní poukázat na to, co by se mělo dál dělat; kooperativně - společně se dohodneme, co budeme dělat).
Následně se mezi jednotlivci odehrál delší ‘rozhovor od srdce k srdci’ o tom, co všechno je spojené s ‘nejhlubší vnitřní pravdou’: Jak k ní nachází přístup, jak se přitom cítí, jaké to má následky, když v tom člověk selže, žít podle ní, atd. Tato druhá fáze by se dala nazvat ‘verbální zkoumání’ (první fáze by pak byla ‘rozhodování se nad tím, co chceme zkoumat’).
Ve třetí fázi jsme přemýšleli v menších skupinkách, při jakých cvičeních a jak obecně neverbálně by se dalo naše téma zkoumat. Ve velkém kruhu jsme pak mluvili o jednotlivých návrzích a nakonec jsme se dohodli na experimentu a jeho průběhu, a také jsme ho v rámci čtvrté fáze provedli - nechci zacházet do přílišných podrobností a jmenovat jednotlivé body.
Druhý den šlo především o to, vzájemně si sdělit, co jednotlivci při experimentu a cvičení zažili a jaký význam tomu přikládají. Nakonec, v poslední fázi tohoto prvního procesu, jsme mluvili o tom, jaké z toho můžeme vyvodit závěry, jak se nás to dotklo, atd.
Při příštím procesu, který jsme při tomto víkendu už nemohli provést, bychom na základě zkušeností z prvního procesu přizpůsobili pokládání zkoumajících otázek nebo bychom otázky rozvedli. Pak bychom se opět rozhodli, pomocí kterých nástrojů/praktik bychom téma chtěli prozkoumávat, atd. Účastníci tréninku se rozhodli, že během příštích týdnů budou tento proces dále testovat v souvislosti se spirituálními tématy, které jsou pro ně důležité.

Pro mě byl tento víkend v mnoha ohledech přínosný: tento proces mi ukázal, jak je dobré, když se vzájemně podporujeme ve zkoumání a nacházení toho, co je pro nás důležité. Také mi to ukázalo, že všechny vhledy, osvícení, krása, které jsem doposud zažil, jsou ‘objekty’, které se dají dále prozkoumávat bez toho, abychom se museli jakékoliv pozice vzdát, hájit ji nebo se v ní nějak jinak utvrzovat.

Kromě toho to dokazuje, že jsme schopní dokonale poznat povahu nejhlubší hloubky našeho života - za určitých okolností, jejichž docílení nemusí být nutně těžké nebo které, aby je člověk mohl zažít nebo provést, by vyžadovaly přítomnost naprostého spirituální experta.

Kromě toho mě to usvědčilo v mém přesvědčení, že kooperativní spiritualita ‘může’ všechno to, co mohou tradiční směry (vím, že je to možná trochu ukvapené :-), a že se vyplatí snaha následovat dál tuto cestu se všemi důsledky a nacházet cesty, jak ji co nejvíce šířit. Ne, že bych se teď stal misionářem; spíš se cítím být ve spojení s evolučním posunem, který se objevuje na mnoha místech tohoto světa. (Kdo by už teď chtěl vědět víc o projektu, který bych chtěl v příštích týdnech oficiálně odstartovat, najde jeho popis zde.)

Víkend přinesl ještě celou řadu dalších poznatků, důsledků a změn, které se asi budou postupně ukazovat a osvědčovat v realitě.

A zde je úvod článku:

Posunutí se za patriarchální pokušení

Obhajoba nové spirituality

V našich spirituálních a náboženských tradicích se mnoho mluví o Vyšším a Nižším. A “samozřejmě” je v tomto případě to Vyšší lepší a vládnoucí. Mushin Jürgen Schilling se domnívá, že vertikální spiritualita, která je tak typická pro patriarchální doby, by měla být vystřídána kooperativní, oceňující a emancipovanou spiritualitou. Dokonce i u velmi slavného Kena Wilbera, který napsal Integration auf seine Fahnen, odhaluje rysy staré spirituality, “patriarchálního pokušení”.

od Mushina J. Schillinga

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.

mohu po ní jít
tančit
dýchat

a pak ty ji můžeš vidět
cítit
vnímat

a využít
pro svůj tanec
a pak možná budeme chvíli tančit společně

Tak tančíme
jeden s druhým
v tančícím Flexiversu

Tak se dá, podle mého názoru, vylákat to božské „na denní světlo“ mnohem efektivněji, než za pomoci vertikálních prostředků.
Po našem rozhovoru jsme se dohodli, že společně vytvoříme obrovskou oázu v poušti.

Letní seminář, který probíhal od 1. do 9. července je teď za námi. Byl to první seminář, při kterém jsem definitivně ustoupil od „vertikální spirituality“, jak tuto cestu nyní nazývám, a kterou jsem já osobně šel více než dvacet let; byl to také první seminář, při kterém jsme mohli experimentovat s novými prostředky a cestami a především perspektivami, skrze které vidíme svět kolem, život …
Duchovní krize, kterou jsem procházel poslední dva měsíce, mě dovedla k něčemu, co nazývám „kooperativní spiritualita“, protože tato spiritualita není zaměřená na individuální nebo kolektivní konečný cíl (osvícení) jako ta „vertikální“, ale vychází z kontinuálního vývoje stále se rozšiřujících horizontů, přičemž se na této cestě všichni podílíme jako spolutvůrci a vzájemně se od sebe učíme, protože si sebe navzájem vážíme.

Proto je to také hluboce lidská spiritualita, protože se dotýká jak těch nejvyšších božských zkušeností, tak toho božského v druhém člověku, otevřeně, soucitně a bez předem vytvořených názorů. To se zakládá především na vnímání toho, že se s člověkem (a bohy) opravdu setkám jen tehdy, když nemám žádnou agendu, žádné zařazení do struktury, ve které TO jeden má a ten druhý ne (ať je to TO ono cokoliv).
To božské – nebo jakkoli chceme tento prazáklad nazvat – sídlí naprosto ve všem a v každém, bez výjimky. Jestliže se tedy potkáme, tak se ve skutečnosti vždy potkáváme na této úrovni. Toto se sice ve „vertikální spiritualitě“ také tvrdí, ale nepraktikuje se to, jedině možná za velmi mimořádných okolností. Při kooperativní spiritualitě je toto zcela samozřejmé díky jejímu základnímu pravidlu – vážit si všech bytostí a fenoménů takových, jaké jsou.

Při letním semináři se to projevilo ve stále narůstající vzájemné důvěře a naslouchání, a ve velmi, velmi hlubokých zážitcích, které jsme mohli společně blíže pozorovat a prozkoumávat. A protože jsme nevycházeli z žádného předem vytvořeného názoru, jakkoliv uzpůsobeného spirituálního učení nebo způsobu pohledu, ale podporovali jsme se v umění dotazování a výkladu ve vzájemné úctě, mohlo se odhalit jedinečné bohatství.

Také se ukázalo, jak je tato kooperativní spiritualita velmi emancipovaná, člověk znovu nachází vlastní autoritu, sílu, lásku a inteligenci a zjišťuje, že tomu může důvěřovat. Přitom můžeme vidět nejen tu nesmírnou rozmanitost, ale také to, co skutečně spojuje – jednotu bytí, a rozdílné póly lidského bytí.

Také jsem viděl, jak moc nás tato vertikální spiritualita chrání před zažíváním vlastní zranitelnosti. Prázdnota, nevědění, bezmoc, zranitelnost – to všechno nás otevírá přítomnosti, když se nesnažíme dosáhnout ničeho „vyššího“, když už cesta nevede k nekonečnosti, ale ke konečnosti, nestálosti a k setkání s neznámem v sobě samém a v tom druhém.

A žádný z těch nádherných zážitků z vertikální spirituality – osvícení, satori, katarze, odhalení, vhledy, poznání, bezpodmínečná láska, otevřený prostor, zakoušení světelných bytostí, energetických proudění, vidění aury atd. – se neztratí; všechno to pravdivé, krásné a dobré je nám stále k dispozici a přijde mi, že někdy dokonce i ve vyšší intenzitě a hlouběji.
Tak můžeme tedy pomocí kooperativní spirituality nahlédnout do dědictví, které nám uchovaly vertikální tradice (buddhismus, vedanta, zen, súfismus, atd.), aniž bychom museli převzít patriarchální struktury.

Nebudu se zde tajit tím, že tento přechod někdy není úplně snadný. Jeden z mých nejstarších českých žáků mi řekl, že ho to na začátku rozčilovalo, že už skupinu nevedu, ale spíše doprovázím. Ale také řekl, že to, co si vlastně vždycky přál, se teď stalo skutečností: setkání dvou srdcí, dvou duší … a komunikace za všemi slovy, mimo veškeré chápání a formy.