Skutečně zajímavé video jedné tak zvané autistické ženy - která ale ve skutečnosti pouze komunikuje se světem úplně jinak, než většina z nás. Po asi 4 minutách vysvětluje svou řeč v té, která je většině z nás trochu známější: v angličtině.

Zde je text, který patří k videu:
The first part is in my “native language,” and then the second part provides a translation, or at least an explanation. This is not a look-at-the-autie gawking freakshow as much as it is a statement about what gets considered thought, intelligence, personhood, language, and communication, and what does not.

Její webová stránka

Cítím, jak jsem zasazen do Multiversa rozličných hlasů, tváří a
citů, které jím plynou – jsem stvořen a zároveň stvořitelem Mystéria, které nazýváme skutečnost.

Nedoufám v lepší budoucnost.
Nepotřebuji budoucnost – jestli budoucnost existuje, teď se postará sama o sebe.
Co není, nikdy nebude, ani se nikdy nestane – protože to ve skutečnosti není.

Můj pohyb je pohybem času – já jsem čas… byvší teď a navždy v tom Zde – já zde,
ty tam a všude jinde oni (všechna ta další „Zde“, která znám i neznám).
Kdo jsi ty? se mě ptají, a s tou otázkou vplouvám do dalšího bytí zde,
do bytosti tázané. Nikdy nevím, kdo jsem, jen v té otázce, nepřítomnost,
plynoucí do přítomnosti – a ty.

Plyneš do bytí tam a já zde.
A já zde budu pro tebe přítomný tam
- Já, nikdy tam, a ty, nikdy zde; co tebe dělá tebou je, že jsi tam, a co mě dělá mnou je… že jsem zde. Plyneme do přítomnosti spolu a jeden pro druhého,
někam.

Zkouším se podívat, kde končím já a začínáš ty,
nenacházím to – jsou tu jen rozostřené hranice.
Můj konec a tvůj začátek jsou někde tam mezi.
To fantazie vytyčuje hranice.

Zpívám píseň, kterou bych si přál, aby sis vyslechl
a možná, pokud budeš chtít, budeš také zpívat
Ne proto, abys ses přidal!
Ne, poslouchajíc tě, jak se ladíš na mě,
ladím se já na tebe,
posloucháme melodii, jak plyne,
měnící se každou chvíli
a nestaráme se,
kde jsou naše hranice.

Nehledáme pravdu, ale jak se naladit s větší harmonií
na řeku a proudy všude i nikde.
Odhalení, tak, jak ty si přeješ být odhalen, jak já si přeji být odhalen.
Odhaleni, jak si přejeme být viděni
zpoza toho, co se tu a tam odkrývá
a někde mezi a za hranicemi všeho.
Volně plynoucí píseň
mylná, diverzní, nedokonalá
Vždy nedokonalá a ráda se odhalující
Jen pro naše oči.

• Proč neopustíme svá dramata

• Proč zůstáváme v pekle, když je východ tak blízko

• Má význam akceptovat existenční nejistotu a utrpení

• Jak se rodí tančící hvězdy

• Jaké možnosti nám dává mistr našeho srdce

• Pravé vnitřní bohatství je

• Jak se „věci“ akceptují

[audio:http://www.mushin.de/audio/Wintergruppe.mp3]

(Německy s českým překladem; 59:26 min. – 21,4 MB)

Runterladen mit Rechtsklick.

Připadá mi, jako by postupně dostával podobu “nový” archetyp, kterému jsem možná na stopě, když mluvím o tom co je “mezi námi” a o “vědomí našeho My”… nevím, ale v tuto chvíli mi to tak připadá.
“Seberealizace” by pak byla jak historickým tak osobním předpokladem k tomu, aby se tento archetyp mohl zjevit.

V seberealizaci zaznívá chvalozpěv na jednotu těla ducha a duše, jež vytváří identitu - když jsou jednotlivé díly osobnosti (vnitřní dítě, kontrolor, hledající, ale také mudrc atd.) do určité míry ochotny stát se chórem, ve kterém sice to či ono má sólo, ale vždy jen příležitostně a v podřízenosti k celku. Individuací by pak bylo dovršením celistvosti archetypu Já v naší psychice, což se pak samozřejmě ukazuje v nejrůznějších synchronicitách, konec konců archetypy jsou jak uvnitř tak vně nás…

Archetypy přetrvávají - nejsou sice oddělitelné od bytí (jako jakési duše “bez těla”), ale jsou vesměs nesmrtelné, ačkoliv jsou schopné vývoje. Podobně jako se archetypy Puera (kterého dnes nazýváme”vnitřní dítě”), kontrolora (v astrologii patrně Saturn) atd. v procesu individuace zařazují do archetypu celistvého Já - a tudíž se ani nerozplývají, ani “neumírají” - tak se, až přijde čas, začlení toto celistvé Já do klíčícího archetypu, jenž nazývám „Mezi námi“.

Jasně ale vidím a zažívám, jak jsme my všichni zasazeni do nekonečně mnoha, zčásti velmi komplexních, souvislostí:

• Především je tu osobnost; konstelace mnoha „hlasů“ a smýšlení, zčásti protichůdných přesvědčení a postojů, přání, nadějí a strachů, zkušeností a vzpomínek – enormně rozmanitý, někdy harmonický, někdy disharmonický akord.
• Pak je tu má rodina a společnost, ve které žiju; což je stejně tak dynamická konstelace jako všechny ty jednotlivé osobnosti, které jsou do toho zahrnuti, se svými vlastními, někdy stejně tak rozporuplnými snahami a radostmi, přáními a pravdami.
• Kromě toho mám nějaká přátelství, široký okruh známých, kteří všichni zcela vlastním způsobem zkoušejí uskutečnit naplňující život uprostřed té rozmanitosti, ve které jsou zasazeni také oni.
• A je tu okruh všech, se kterými terapeuticky a „spirituálně“ pracuji a zkoumám.
• Ještě zbývá celá řada jiných konstelací, se kterými jsem spojen, jako ty tři země, ve kterých jsem žil a žiju, západní civilizace a konečně lidstvo vůbec.
• A při tom všem jsem ještě ani nebral v potaz ono archetypické pole, které C. G. Jung nazval kolektivním nevědomím, což bych ostatně chápal spíš jako něco, co není přístupné pouze lidskému vědomí. Raději bych to nazval univerzální duše, jejímž vyjádřením je všechno, co žije a také to, co ještě nepovažujeme za život (kameny, planety, atd.) Vnímám ostatně také kolektivní nadvědomí (např. neduální vědomí) jako integrální součást této univerzální duše.

Způsob života, ve kterém toto všechno vnímáme a skutečně se cítíme být součástí, zakořeněni, zahrnuti… Pokud bychom toto všechno chtěli nazvat spirituálním, pak jsem skutečně spirituální člověk, ale ne jako protiklad k odlišně orientovaným lidem, ale protože nemohu jinak, je to spíš něco jako Karma.

Poslední dobou poznávám sílu hranic, hranic, které člověk stanovuje sám sobě a okolí, ve kterém je. Jako člověk, který má velkou afinitu k plynutí, spontaneitě, životu v okamžiku, surfování v situacích, atd., se mi to nikdy nezdálo jednoduché. Co mi to ulehčilo, je poznání, že tento oddělující, definující archetyp – v astrologii vytvářený Saturnem – patří na mé vnitřní nebe zrovna tak, jako ono dynamické plynutí, které tak často ovlivňuje mou osobnost.

To vše se skvěle hodí k těmto tmavým dnům v roce…

Ale co s těmi nástroji: nejrůznějšími tradičními meditacemi a kontemplacemi, prací s energií, atd.? V kooperativní spiritualitě je, myslím, důležité, abychom si sami vytvořili své nové nástroje a ty tradiční používali novým způsobem a zcela vědomě k prozkoumávání těch dimenzí, které jsou pro nás důležité. Tradiční meditace nám například umožňuje, pokud ji člověk dovede k určitému stupni mistrovství, ponořit se do roviny v hloubi duše, která je beze slov - mystickou radost (kdybych měl uvést pouze jeden příklad za všechny).
Můžeme najít nový přístup k této dimenzi nezatížený tradičními formami víry?
Odpověď zní jednoznačně: ano.
Co možná stojí na počátku vytvoření takového ‘rozhraní’ k dimenzi blaženosti, je přání jej vytvořit. A možná ještě důležitější je základní pochopení, že my všichni jsme výzkumníci/výzkumnice zkoumající mystérium, zvané skutečnost. Když totiž vycházíme z toho, že naše spirituální potřeba smyslu, významu a zážitku mystična nebo ‘božství’ musí být naplněna, utišena, pak jsou tyto potřeby vlastně otázkami ke zkoumání, které pokládáme skutečnosti a nebo přání, která vyjadřujeme vůči životu.

O víkendu jsme poprvé vyzkoušeli proces - na základě práce vynálezce metody Co-Counseling a Participatory Inquiry (Johna Herona) - který bych nazval ‘kooperativní spirituální zkoumání’. Nejdříve jsme se v našem kroužku zeptali, co je pro nás natolik důležité, abychom to chtěli zkoumat. Postupně, během rozhovoru, dialogu, zvažování, atd., se vylouplo téma, které bychom chtěli zkoumat, a to: jak se dostat do kontaktu se svou vlastní nejhlubší pravdou a jak pak podle ní jednat. (V této fázi se objevilo více forem ‘rozhodování’: autonomní - říkám, co chci; hierarchické - někdo [v této roli se mohou účastníci mezi sebou střídat] se pokouší ostatní poukázat na to, co by se mělo dál dělat; kooperativně - společně se dohodneme, co budeme dělat).
Následně se mezi jednotlivci odehrál delší ‘rozhovor od srdce k srdci’ o tom, co všechno je spojené s ‘nejhlubší vnitřní pravdou’: Jak k ní nachází přístup, jak se přitom cítí, jaké to má následky, když v tom člověk selže, žít podle ní, atd. Tato druhá fáze by se dala nazvat ‘verbální zkoumání’ (první fáze by pak byla ‘rozhodování se nad tím, co chceme zkoumat’).
Ve třetí fázi jsme přemýšleli v menších skupinkách, při jakých cvičeních a jak obecně neverbálně by se dalo naše téma zkoumat. Ve velkém kruhu jsme pak mluvili o jednotlivých návrzích a nakonec jsme se dohodli na experimentu a jeho průběhu, a také jsme ho v rámci čtvrté fáze provedli - nechci zacházet do přílišných podrobností a jmenovat jednotlivé body.
Druhý den šlo především o to, vzájemně si sdělit, co jednotlivci při experimentu a cvičení zažili a jaký význam tomu přikládají. Nakonec, v poslední fázi tohoto prvního procesu, jsme mluvili o tom, jaké z toho můžeme vyvodit závěry, jak se nás to dotklo, atd.
Při příštím procesu, který jsme při tomto víkendu už nemohli provést, bychom na základě zkušeností z prvního procesu přizpůsobili pokládání zkoumajících otázek nebo bychom otázky rozvedli. Pak bychom se opět rozhodli, pomocí kterých nástrojů/praktik bychom téma chtěli prozkoumávat, atd. Účastníci tréninku se rozhodli, že během příštích týdnů budou tento proces dále testovat v souvislosti se spirituálními tématy, které jsou pro ně důležité.

Pro mě byl tento víkend v mnoha ohledech přínosný: tento proces mi ukázal, jak je dobré, když se vzájemně podporujeme ve zkoumání a nacházení toho, co je pro nás důležité. Také mi to ukázalo, že všechny vhledy, osvícení, krása, které jsem doposud zažil, jsou ‘objekty’, které se dají dále prozkoumávat bez toho, abychom se museli jakékoliv pozice vzdát, hájit ji nebo se v ní nějak jinak utvrzovat.

Kromě toho to dokazuje, že jsme schopní dokonale poznat povahu nejhlubší hloubky našeho života - za určitých okolností, jejichž docílení nemusí být nutně těžké nebo které, aby je člověk mohl zažít nebo provést, by vyžadovaly přítomnost naprostého spirituální experta.

Kromě toho mě to usvědčilo v mém přesvědčení, že kooperativní spiritualita ‘může’ všechno to, co mohou tradiční směry (vím, že je to možná trochu ukvapené :-), a že se vyplatí snaha následovat dál tuto cestu se všemi důsledky a nacházet cesty, jak ji co nejvíce šířit. Ne, že bych se teď stal misionářem; spíš se cítím být ve spojení s evolučním posunem, který se objevuje na mnoha místech tohoto světa. (Kdo by už teď chtěl vědět víc o projektu, který bych chtěl v příštích týdnech oficiálně odstartovat, najde jeho popis zde.)

Víkend přinesl ještě celou řadu dalších poznatků, důsledků a změn, které se asi budou postupně ukazovat a osvědčovat v realitě.

A zde je úvod článku:

Posunutí se za patriarchální pokušení

Obhajoba nové spirituality

V našich spirituálních a náboženských tradicích se mnoho mluví o Vyšším a Nižším. A “samozřejmě” je v tomto případě to Vyšší lepší a vládnoucí. Mushin Jürgen Schilling se domnívá, že vertikální spiritualita, která je tak typická pro patriarchální doby, by měla být vystřídána kooperativní, oceňující a emancipovanou spiritualitou. Dokonce i u velmi slavného Kena Wilbera, který napsal Integration auf seine Fahnen, odhaluje rysy staré spirituality, “patriarchálního pokušení”.

od Mushina J. Schillinga

Obzvláště mě zaujala pasáž, ve které jde o to, jak velmi nás tradiční kosmologie - která elektrický kosmos prostě ignoruje, z mně neznámých důvodů - odděluje od “zbytku” vesmíru, přičemž jsme ve skutečnosti zasazeni do výměny elektřiny, které není rovno. Ani Země, ani Slunce nejsou “ostrovy” v prázdném prostoru. Ne, prostor je plný spojení a vztahů… a dokonce naše Slunce nehoří od středu, jak nám vždy namlouvali, ale je zásobováno napětím a energií z celého kosmu.

Ten, kdo umí anglicky, by se měl na toto video rozhodně podívat.

Více o tomto projektu, o elektrickém univerzu a týmu, který vytvořil tento dokumentární film, najdeš zde.

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.