Co je mezi námi

Dnes v noci jsem v mém snu seděl s jedním osvíceným učitelem, který učí „vertikální spiritualitu“. Domnívá se, že toto učení a tento způsobu výuky přináší mnoho dobrých věcí. Říkal, že v našich dějinách bylo mnoho osvícených bytostí, a že se tímto způsobem podařilo uchovat esenci spirituality pro dnešní časy.
Dávám mu za pravdu. Lidstvo vděčí této cestě za mnohé a já si toho velmi vážím. Při kooperativní spiritualitě vycházíme ale, dle mého mínění, z toho, že to božské – co uskutečňovali ti osvícení – je v každém a všude. A my na základě toho můžeme jednat. Člověk nemusí, jako při vertikální spiritualitě, mít ty osvícené zážitky, aby „došel dál“. Člověk nemusí ani to božské v druhých cítit, vidět nebo vnímat, aby si byl toho božského v druhém vědom. Ano, to božské může dokonce svým vlastním způsobem být v druhém člověku skryto. Co je důležité, je jednat a vycházet z toho, že to božské už v tom druhém je.

Tak se dá, podle mého názoru, vylákat to božské „na denní světlo“ mnohem efektivněji, než za pomoci vertikálních prostředků.
Po našem rozhovoru jsme se dohodli, že společně vytvoříme obrovskou oázu v poušti.

Foto od lorretine

Letní seminář, který probíhal od 1. do 9. července je teď za námi. Byl to první seminář, při kterém jsem definitivně ustoupil od „vertikální spirituality“, jak tuto cestu nyní nazývám, a kterou jsem já osobně šel více než dvacet let; byl to také první seminář, při kterém jsme mohli experimentovat s novými prostředky a cestami a především perspektivami, skrze které vidíme svět kolem, život …
Duchovní krize, kterou jsem procházel poslední dva měsíce, mě dovedla k něčemu, co nazývám „kooperativní spiritualita“, protože tato spiritualita není zaměřená na individuální nebo kolektivní konečný cíl (osvícení) jako ta „vertikální“, ale vychází z kontinuálního vývoje stále se rozšiřujících horizontů, přičemž se na této cestě všichni podílíme jako spolutvůrci a vzájemně se od sebe učíme, protože si sebe navzájem vážíme.

Proto je to také hluboce lidská spiritualita, protože se dotýká jak těch nejvyšších božských zkušeností, tak toho božského v druhém člověku, otevřeně, soucitně a bez předem vytvořených názorů. To se zakládá především na vnímání toho, že se s člověkem (a bohy) opravdu setkám jen tehdy, když nemám žádnou agendu, žádné zařazení do struktury, ve které TO jeden má a ten druhý ne (ať je to TO ono cokoliv).
To božské – nebo jakkoli chceme tento prazáklad nazvat – sídlí naprosto ve všem a v každém, bez výjimky. Jestliže se tedy potkáme, tak se ve skutečnosti vždy potkáváme na této úrovni. Toto se sice ve „vertikální spiritualitě“ také tvrdí, ale nepraktikuje se to, jedině možná za velmi mimořádných okolností. Při kooperativní spiritualitě je toto zcela samozřejmé díky jejímu základnímu pravidlu – vážit si všech bytostí a fenoménů takových, jaké jsou.

Při letním semináři se to projevilo ve stále narůstající vzájemné důvěře a naslouchání, a ve velmi, velmi hlubokých zážitcích, které jsme mohli společně blíže pozorovat a prozkoumávat. A protože jsme nevycházeli z žádného předem vytvořeného názoru, jakkoliv uzpůsobeného spirituálního učení nebo způsobu pohledu, ale podporovali jsme se v umění dotazování a výkladu ve vzájemné úctě, mohlo se odhalit jedinečné bohatství.

Také se ukázalo, jak je tato kooperativní spiritualita velmi emancipovaná, člověk znovu nachází vlastní autoritu, sílu, lásku a inteligenci a zjišťuje, že tomu může důvěřovat. Přitom můžeme vidět nejen tu nesmírnou rozmanitost, ale také to, co skutečně spojuje – jednotu bytí, a rozdílné póly lidského bytí.

Také jsem viděl, jak moc nás tato vertikální spiritualita chrání před zažíváním vlastní zranitelnosti. Prázdnota, nevědění, bezmoc, zranitelnost – to všechno nás otevírá přítomnosti, když se nesnažíme dosáhnout ničeho „vyššího“, když už cesta nevede k nekonečnosti, ale ke konečnosti, nestálosti a k setkání s neznámem v sobě samém a v tom druhém.

A žádný z těch nádherných zážitků z vertikální spirituality – osvícení, satori, katarze, odhalení, vhledy, poznání, bezpodmínečná láska, otevřený prostor, zakoušení světelných bytostí, energetických proudění, vidění aury atd. – se neztratí; všechno to pravdivé, krásné a dobré je nám stále k dispozici a přijde mi, že někdy dokonce i ve vyšší intenzitě a hlouběji.
Tak můžeme tedy pomocí kooperativní spirituality nahlédnout do dědictví, které nám uchovaly vertikální tradice (buddhismus, vedanta, zen, súfismus, atd.), aniž bychom museli převzít patriarchální struktury.

Nebudu se zde tajit tím, že tento přechod někdy není úplně snadný. Jeden z mých nejstarších českých žáků mi řekl, že ho to na začátku rozčilovalo, že už skupinu nevedu, ale spíše doprovázím. Ale také řekl, že to, co si vlastně vždycky přál, se teď stalo skutečností: setkání dvou srdcí, dvou duší … a komunikace za všemi slovy, mimo veškeré chápání a formy.

Seminář v Olomouci byl opravdu velmi pěkný, přestože jsme začali trochu později díky „českému času“, jak nazývám zdejší poněkud uvolněný pohled na časový rozvrh. Také můj laptop (domov všech mých souborů s muzikou, jež jsou na mých seminářích vcelku důležité) spontánně poztrácel důležité systémové soubory … které měl, když jsem ho používal naposled. Proto jsem byl velice rád, že jsem si s sebou vzal záložní systém (mp3 přehrávač iRiver s 20GB diskem, který umí přehrávat také báječný ogg formát). Tento text tak píši na komunitním počítači, který bývá obvykle stále obsazen.

Na semináři bylo jasné, že se stále více vzdaluji od spirituality, jak na ni pohlíží mí současníci. Jak jsem již řekl před několika dny (v mp3 nahrávce pod odkazem „Probuzení ke vzájemnosti“), tradiční cesty „starého stylu“ zastávají pohled, ve kterém jsou nadřazené perspektivy (například osvícená) a podřadné perspektivy ( otmavená nebo ignorantská, neosvícená). Zdá se mi však, že podporovat jednu perspektivu před jinou znamená odejmout většinu toho, co se může mezi námi rozvinout… a také to znemožňuje člověku zaujetí „nadřazených“ perspektiv u toho, co se může ukázat jako otevřené setkání, kde nejsou žádné předpoklady předem dány. Proto setkání, při kterém se každý stavíme do schránky, může být informativní a dokonce nám může přinést dobrý pocit, nikdy to však nebude otevřené setkání, a já si myslím, že si takové setkání nezaslouží být nazýváno duchovní. Otevřené setkání, při kterém můžeme společně objevovat to, co mezi námi může být skutečné, je mnohem bohatší a odhaluje více, než setkání, při němž má jeden vyšší pozici (více informovanou, nadřazenou, více osvícenou, moudřejší atp.) než ten druhý.

Spiritualita „starého stylu“ má mapu reality (na kterou nemám jiný názor, než že mohu říct, že jsem ji sám dlouhá léta používal ), ve které je vždy vývoj k vyšším a lepším stavům či úrovním, kterých uchazeč nebo hledač dosahuje; z egoistického do altruistického do vesmírně-středného, z rozpojeného do propojeného; nebo, jak je to popsáno v krásné integrální mapě Kena Wilbera, od před-konvenčního přes konvenční apost-konvenční ke konečné „Jedné chuti“ – krásná mapa, tvrdím, založená na „věčné filosofii“, která má velkou cenu pokud umísťujeme stavy, úrovně, typy atp. na hierarchicky užitečnou mapu. To ovšem neznamená, že jsem proti mapám a hierarchickým strukturám, protože cítím, že hrají důležitou roli v inteligentní komunikaci a také při interpretaci zkušeností. Čím více jsou tyto mapy všeobjímající a čím více jsou detailní, tím lépe – „integrální mapa“, například, umožňuje mnohem užitečnější interpretaci zkušeností než, řekněme, mapa křesťanského fundamentalismu. Z toho, co jsem však pochytil z činnosti příznivců Kena Wilbera je jasné, kde je problém: tito krásní lidé (a další používající podobné mapy) jsou velmi často zaměstnáni otázkou „Kde jsem teď na mapě a co musím teď udělat, abych se úspěšně transformoval tak, že budu moci postoupit na další příčku žebříku… abych se tam konečně dostal a uvědomil si TO. (Ať už to TO znamená v pojmech dané mapy cokoli.)“

Spiritualita „nového stylu“ – pokud mohu být tak smělý a označit to takto – je založena na zcela rozdílném chápání. Za prvé - jak to teď dokážu správně formulovat: „Realita – tak jak je dostupná lidským bytostem – sestává z perspektiv.“ Za druhé: „Všechny perspektivy jsou rovnocenně skutečné (nebo ’správné’).“

Patrně bude důležité, abych zde vysvětlil, co tím myslím, protože byste si mohli začít myslet, že věřím, že perspektiva pedofila má stejnou hodnotu, jako perspektiva Matky Terezy. Já to však myslím trochu jinak: Realita viděna očima vraha je stejně reálná, jako ta, jež vidí spravedlivý soudce. Takže realita vraha odpovídá vrahovi a jeho úhlu pohledu a je tedy pravdivá. Tímto však nečiním žádné morální či etické soudy (jako kdybych říkal: je špatné někoho zabít).

Duchovnost “nového stylu” jde za takovéto hodnotové hierarchie, ať už jsou jakkoli důležité v konvenčním světě. Nepopírá také duchovní hodnotové hierarchie (např. od egoismu po neduální vědomí), ale předpokládá, že jsou součástí člověka praktikujícího tuto “spiritualitu nového stylu”. Takový člověk přichází s vhledem: “Pokud sám sebe postavím nad perspektivu někoho jiného a předpokládám, že moje perspektiva je nadřazená, nemohu se s tím člověkem opravdu potkat a nemohu s ním také objevovat realitu. Abychom se mohli opravdu potkat, musíme přistoupit na to, že perspektiva toho druhého je stejně pravdivá. Pouze pokud se setkáme na úrovni pohledu z očí do očí a budeme si vážit perspektivy toho druhého, pouze tehdy je setkání a prozkoumání reality možné”.

Řekněme, že jsem ve stavu “zvýšené pozornosti”, cítím soucit s lidmi v mé blízkosti, cítím se v sobě doma, mám pocit absolutní vyrovnanosti atp. A teď tu máme někoho jiného v jiném stavu, řekněme, že se ta žena bojí, zda je dobrá matka a žádá mě o pomoc. V případě spirituality “starého stylu” bych se tím nejlepším možným způsobem snažil té ženě sdělit, že je vcelku normální nenávidět toho malého tyrana, jako každá matka, jakou jsem kdy potkal. Ve spiritualitě “nového stylu” se té ženy zeptám, co si o tom myslí ona sama, nikdy bych se nestavěl do pozice, která by byla rozdílná, nebo vyšší než její. Společně budeme spolu zkoumat, co cítí, že znamená “být dobrou matkou” a jestli to, co cítí a dělá, jde proti její představě jaká by měla být. Možná se také budeme chtít podívat na to, jak se jí daří a jak by to chtěla všechno dát dohromady, a tak dále.

Nebo si vezměme duchovního hledače – jako ten člověk na Olomouckém semináři, který se mě ptal: „Jaký je smysl života?“ To je velice vážná a časem ověnčená otázka; což je také to, co jsem řekl. Potom jsme však pokračovali – po malé odbočce, během které jsem mu řekl o svém uvědomění si před mnoha lety, že život (v mých očích) nemá žádný význam – a podívali se na to, v co věří: „Potřebuje život smysl?“ a „Jak by ses cítil, pokud by život neměl smysl; co by se změnilo?“. Během společného prozkoumávání těchto otázek jsme přišli na něco, co ho trápí mnohem víc, než jaký by život mohl, či nemohl mít smysl, a to: „Bojím se neznámého.“ A v ten okamžik jsem se ho zeptal, zda by chtěl tuto otázku prozkoumat „neverbálně, ale v akci“. Chtěl, a tak jsem vytvořil zcela neznámou situaci, neznámou pro každého z nás – včetně mě (ve které mimochodem měli někteří účastníci nevšední vhledy do smyslu jejich života).

Spiritualita „starého stylu“ má mapu Reality, kde je vždy nějaká cesta „nahoru“, a někdy, pokud jsou tyto mapy více ohraničené, je tam také cesta „dolů“, stoupající a klesající proud. Tělo, hmota, svět jsou vnímány jako nižší řád a duch, duše, nirvana/nebe/Jedna Chuť jako vyšší řád; je zde Relativní a Absolutní, a pouze toho druhého chceme dosáhnout (dokonce i v Tantře, což je způsob jak „posvětit“ běžné radosti jako jídlo, sex atp.). To je ovšem dualistický pohled. I když vezmeme Advaita, jehož „úplná realizace“ je ne-duální, tak stále je to dualistické učení, neboť ukazuje, že „teď to nemáš, ale skrze osvícení to získáš“. Nebo - pokud vidí toto prohlášení jako problematické, řeknou: „Máš to – tak jako to má kdokoli – pouze o tom zatím nevíš“, nebo něco podobného. Ať už je to učení jakékoli, je to stále učení stoupajícího řádu směrem k většímu, lepšímu, nadřazenému stavu. (Není divu, že 99 procent jejich zastánců/učitelů jsou muži …)

Spiritualita „nového stylu“ není v žádném rozporu s těmito mapami Reality. Pouze si vybrala k objevování jinou cestu, ve které „Realita je pouze taková, jaká je právě v tento okamžik… a tento okamžik taky – tak, jak se objevuje v rámci mé perspektivy. A já nikdy nemohu rozpoznat, co se jeví z mé perspektivy (i když to v pravdě není ani moje perspektiva). Co se mi jeví, může být funkcí mé perspektivy, nebo moje perspektiva může být funkcí toho, co se jeví, nebo oboje, nebo ani jedno z toho nebo všechny možné kombinace dohromady. Neexistuje žádný způsob, jak se to dozvědět, protože já nemůžu vyjít z perspektivy. A tak jako mám perspektivu já, má ji také kdokoli jiný a dost pravděpodobně také každá věc. Takže to nejlepší, co mohu udělat, je setkat se s tím a objevovat Realitu tak, jak se mezi námi jeví (ve spojitosti, propojení, komunikaci, dokonce i protikladu, zápasu a pokusu o anihilaci). Ta nejbohatší cesta, kterou toho mohu dosáhnout (v současnosti), je být otevřený, nepovýšený a pravdivý ke každému, koho potkám.“