Pole

8:35 Min.

Skutečně zajímavé video jedné tak zvané autistické ženy - která ale ve skutečnosti pouze komunikuje se světem úplně jinak, než většina z nás. Po asi 4 minutách vysvětluje svou řeč v té, která je většině z nás trochu známější: v angličtině.

Zde je text, který patří k videu:
The first part is in my “native language,” and then the second part provides a translation, or at least an explanation. This is not a look-at-the-autie gawking freakshow as much as it is a statement about what gets considered thought, intelligence, personhood, language, and communication, and what does not.

Její webová stránka

Blížíme se k nejkratšímu a nejtmavšímu dni v roce; doba, kdy je snadné vstoupit do sebe a vidět, co nám mohou darovat naše vnitřní, tmavé hloubky. Pro mě je to tak trochu zakončení turbuletního roku, ve kterém jsem nechal mnoho věcí za sebou a došel jsem k něčemu jako je nový způsob života – trochu váhám nazvat to spiritualitou, protože se to týká celého mého života. A jsem vlastně spirituální člověk? Ano, pokud se to bere – jak jsem to dlouho bral já - jako protiklad k materiálně orientovanému bytí. Můj život byl ovlivněn hledáním všeobjímajícího smyslu a toto je v dnešní době bráno jako spirituální, zvlášť, když duch dnešní doby je stále ještě velmi ovlivněn ekonomikou, jak se dá poznat z frází „Co se počítá?“ nebo: „Co je pod čarou?“ - počítání v eurech a centech je v našem světě velmi důležité. A po zhroucení sicialistické alternativy víc než kdy jindy.  Nehledá ale každý člověk smysl života a není tím pádem spirituální? Ne, já si myslím, že ne. Potkal jsem mnoho lidí, kteří si vystačí bez nějakého širšího smyslu a dokonce věří, že žádný neexistuje.

Jasně ale vidím a zažívám, jak jsme my všichni zasazeni do nekonečně mnoha, zčásti velmi komplexních, souvislostí:

• Především je tu osobnost; konstelace mnoha „hlasů“ a smýšlení, zčásti protichůdných přesvědčení a postojů, přání, nadějí a strachů, zkušeností a vzpomínek – enormně rozmanitý, někdy harmonický, někdy disharmonický akord.
• Pak je tu má rodina a společnost, ve které žiju; což je stejně tak dynamická konstelace jako všechny ty jednotlivé osobnosti, které jsou do toho zahrnuti, se svými vlastními, někdy stejně tak rozporuplnými snahami a radostmi, přáními a pravdami.
• Kromě toho mám nějaká přátelství, široký okruh známých, kteří všichni zcela vlastním způsobem zkoušejí uskutečnit naplňující život uprostřed té rozmanitosti, ve které jsou zasazeni také oni.
• A je tu okruh všech, se kterými terapeuticky a „spirituálně“ pracuji a zkoumám.
• Ještě zbývá celá řada jiných konstelací, se kterými jsem spojen, jako ty tři země, ve kterých jsem žil a žiju, západní civilizace a konečně lidstvo vůbec.
• A při tom všem jsem ještě ani nebral v potaz ono archetypické pole, které C. G. Jung nazval kolektivním nevědomím, což bych ostatně chápal spíš jako něco, co není přístupné pouze lidskému vědomí. Raději bych to nazval univerzální duše, jejímž vyjádřením je všechno, co žije a také to, co ještě nepovažujeme za život (kameny, planety, atd.) Vnímám ostatně také kolektivní nadvědomí (např. neduální vědomí) jako integrální součást této univerzální duše.

Způsob života, ve kterém toto všechno vnímáme a skutečně se cítíme být součástí, zakořeněni, zahrnuti… Pokud bychom toto všechno chtěli nazvat spirituálním, pak jsem skutečně spirituální člověk, ale ne jako protiklad k odlišně orientovaným lidem, ale protože nemohu jinak, je to spíš něco jako Karma.

Poslední dobou poznávám sílu hranic, hranic, které člověk stanovuje sám sobě a okolí, ve kterém je. Jako člověk, který má velkou afinitu k plynutí, spontaneitě, životu v okamžiku, surfování v situacích, atd., se mi to nikdy nezdálo jednoduché. Co mi to ulehčilo, je poznání, že tento oddělující, definující archetyp – v astrologii vytvářený Saturnem – patří na mé vnitřní nebe zrovna tak, jako ono dynamické plynutí, které tak často ovlivňuje mou osobnost.

To vše se skvěle hodí k těmto tmavým dnům v roce…

Všichni známe rozčlenění skutečnosti na subjekt a objekt. V tomto myšlení jsem “já” subjekt a to, co vnímám, zažívám a dokonce i mé pocity a vnímání jsou objekty.

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.