• Neustále se vztahujeme

• Neexistuje žádné já mimo vztah

• Cokoliv děláš, cítíš, myslíš si, tak to je způsob, jakým vytváříš vztah k realitě právě teď

• Proč tu není nic, co bychom mohli dostat, nebo kam bychom měli jít?

• Vztah nás sjednocuje se vším, co je právě teď, ať je to cokoliv.

• Proč se nemůžeme oddělit od Jednoty.

• Co se stane, když se pokusíme udržet vztah pod kontrolou

• Upřímnost je jedna z nejlepších cest, jak změnit vztah

• Výsledkem vztahování se k realitě právě teď je pravda.

• Proč se můžeme uvolnit i tehdy, když jsme naštvaní, smutní nebo hloupí

• Jsi vždy právě takový, jaký jsi, protože jsi vždy ve vztahu

[audio:http://www.mushin.eu/audio/RelatingtoReality.mp3]
(English with Czech translation; 56:00 Min. & 20 MB)
You can also download it with a right click.

Ve vědě o ni člověk usiluje prostřednictvím empirických metod a ve spiritualitě skrze meditaci, kontemplaci a soucitným životním stylem. Ve vědě je platná ta teorie, která je prokázána dostatečným množstvím experimentů jako „pravdivá“ a ve spiritualitě platí to, co je prohlášeno za pravdu někým, kdo je na cestě velmi pokročilý – nebo dokonce na jejím konci.

Vědci, kteří si uchránili otevřeného ducha, na otázku pravdy většinou odpovídají: „To, co teď uznáváme za pravdu, bude překonáno budoucí vědou a nahrazeno pravdou obsáhlejší.“ Něco podobného ale slyšíme velmi zřídka od lidí na duchovní cestě, pokud vůbec. A je to pravděpodobně tím, že „spirituální pravda“ se zakládá na odhalení, zjevení (poznatku, osvícení).
V jednom z mých posledních přízpěvků v blogu jsem popisoval proces, který nám dovoluje zkoumat spirituální zážitek – ale dají se tak samozřejmě kdykoliv zkoumat i nejrůznější spirituální pravdy.

Pravda je… vždy něco budoucího. Je jedno, které pravdě se cítíme být zavázáni, ale co nám zbývá, je vynalézt a provádět metodu, pomocí které se můžeme přiblížit tomu mysteru, které nazýváme skutečnost. Co z toho rozkvete – cestou, takříkajíc – je stále vřelejší intimita ve vztahu k tomu, co ve skutečnosti jsme, i když asi nikdy nezjistíme, co to je.

Ale co s těmi nástroji: nejrůznějšími tradičními meditacemi a kontemplacemi, prací s energií, atd.? V kooperativní spiritualitě je, myslím, důležité, abychom si sami vytvořili své nové nástroje a ty tradiční používali novým způsobem a zcela vědomě k prozkoumávání těch dimenzí, které jsou pro nás důležité. Tradiční meditace nám například umožňuje, pokud ji člověk dovede k určitému stupni mistrovství, ponořit se do roviny v hloubi duše, která je beze slov - mystickou radost (kdybych měl uvést pouze jeden příklad za všechny).
Můžeme najít nový přístup k této dimenzi nezatížený tradičními formami víry?
Odpověď zní jednoznačně: ano.
Co možná stojí na počátku vytvoření takového ‘rozhraní’ k dimenzi blaženosti, je přání jej vytvořit. A možná ještě důležitější je základní pochopení, že my všichni jsme výzkumníci/výzkumnice zkoumající mystérium, zvané skutečnost. Když totiž vycházíme z toho, že naše spirituální potřeba smyslu, významu a zážitku mystična nebo ‘božství’ musí být naplněna, utišena, pak jsou tyto potřeby vlastně otázkami ke zkoumání, které pokládáme skutečnosti a nebo přání, která vyjadřujeme vůči životu.

O víkendu jsme poprvé vyzkoušeli proces - na základě práce vynálezce metody Co-Counseling a Participatory Inquiry (Johna Herona) - který bych nazval ‘kooperativní spirituální zkoumání’. Nejdříve jsme se v našem kroužku zeptali, co je pro nás natolik důležité, abychom to chtěli zkoumat. Postupně, během rozhovoru, dialogu, zvažování, atd., se vylouplo téma, které bychom chtěli zkoumat, a to: jak se dostat do kontaktu se svou vlastní nejhlubší pravdou a jak pak podle ní jednat. (V této fázi se objevilo více forem ‘rozhodování’: autonomní - říkám, co chci; hierarchické - někdo [v této roli se mohou účastníci mezi sebou střídat] se pokouší ostatní poukázat na to, co by se mělo dál dělat; kooperativně - společně se dohodneme, co budeme dělat).
Následně se mezi jednotlivci odehrál delší ‘rozhovor od srdce k srdci’ o tom, co všechno je spojené s ‘nejhlubší vnitřní pravdou’: Jak k ní nachází přístup, jak se přitom cítí, jaké to má následky, když v tom člověk selže, žít podle ní, atd. Tato druhá fáze by se dala nazvat ‘verbální zkoumání’ (první fáze by pak byla ‘rozhodování se nad tím, co chceme zkoumat’).
Ve třetí fázi jsme přemýšleli v menších skupinkách, při jakých cvičeních a jak obecně neverbálně by se dalo naše téma zkoumat. Ve velkém kruhu jsme pak mluvili o jednotlivých návrzích a nakonec jsme se dohodli na experimentu a jeho průběhu, a také jsme ho v rámci čtvrté fáze provedli - nechci zacházet do přílišných podrobností a jmenovat jednotlivé body.
Druhý den šlo především o to, vzájemně si sdělit, co jednotlivci při experimentu a cvičení zažili a jaký význam tomu přikládají. Nakonec, v poslední fázi tohoto prvního procesu, jsme mluvili o tom, jaké z toho můžeme vyvodit závěry, jak se nás to dotklo, atd.
Při příštím procesu, který jsme při tomto víkendu už nemohli provést, bychom na základě zkušeností z prvního procesu přizpůsobili pokládání zkoumajících otázek nebo bychom otázky rozvedli. Pak bychom se opět rozhodli, pomocí kterých nástrojů/praktik bychom téma chtěli prozkoumávat, atd. Účastníci tréninku se rozhodli, že během příštích týdnů budou tento proces dále testovat v souvislosti se spirituálními tématy, které jsou pro ně důležité.

Pro mě byl tento víkend v mnoha ohledech přínosný: tento proces mi ukázal, jak je dobré, když se vzájemně podporujeme ve zkoumání a nacházení toho, co je pro nás důležité. Také mi to ukázalo, že všechny vhledy, osvícení, krása, které jsem doposud zažil, jsou ‘objekty’, které se dají dále prozkoumávat bez toho, abychom se museli jakékoliv pozice vzdát, hájit ji nebo se v ní nějak jinak utvrzovat.

Kromě toho to dokazuje, že jsme schopní dokonale poznat povahu nejhlubší hloubky našeho života - za určitých okolností, jejichž docílení nemusí být nutně těžké nebo které, aby je člověk mohl zažít nebo provést, by vyžadovaly přítomnost naprostého spirituální experta.

Kromě toho mě to usvědčilo v mém přesvědčení, že kooperativní spiritualita ‘může’ všechno to, co mohou tradiční směry (vím, že je to možná trochu ukvapené :-), a že se vyplatí snaha následovat dál tuto cestu se všemi důsledky a nacházet cesty, jak ji co nejvíce šířit. Ne, že bych se teď stal misionářem; spíš se cítím být ve spojení s evolučním posunem, který se objevuje na mnoha místech tohoto světa. (Kdo by už teď chtěl vědět víc o projektu, který bych chtěl v příštích týdnech oficiálně odstartovat, najde jeho popis zde.)

Víkend přinesl ještě celou řadu dalších poznatků, důsledků a změn, které se asi budou postupně ukazovat a osvědčovat v realitě.

Nejen Budha slibuje, že umí zamezit utrpení, ale takovéto sliby dostáváme více či méně zřetelně všude možně. Přitom vím, že je nevyhnutelné - pokud chceme zažít hloubku lidskosti - abychom se nestranili utrpení, které nás potkává.

Nejsem masochista, který má potěšení z utrpení. Právě naopak, čím dále mě vede má cesta, tím jednoznačněji a jasněji vnímám všechny pocity. A patří k nim právě i utrpení. Ne, utrpení se nezmenší tím, že se člověk vydá na duchovní cestu. Je neustále jemnější a jemnější! Už mi nepůsobí utrpení ten romantický nesmysl, který nám Hollywood prodává jako naplňující vztah (nebo naopak nedostatek takového vztahu); ale stále znovu v sobě objevuji hlubší, subtilnější křečovitá sevření, která způsobují utrpení (nehledě na své okolí a na to, jaké utrpení se v něm děje, a že ho vnímám stále více detailně).

Ale je pravda, že tím, jak roste má schopnost dávat tomuto utrpení prostor v sobě, roste také schopnost proměnit utrpení v lidskou hloubku. Samozřejmě že se to nedaří, když to utrpení akceptuji “strategicky” (proto, aby se proměnilo). Přijímat utrpení, potíže, problémy bez jakéhokoliv “ale” a “když” je vlastně docela jednoduché, když si člověk uvědomí, že utrpení nezmizí tím, že ho nebudeme chtít mít. Nezmizí ani tím, že si na něj člověk nalepí nálepku “iluze”.

Naše utrpení je reálné. Právě tak reálné jako náš pocit radosti. Když to tak chápeme a žijeme, ztrácí utrpení svůj pichlavý osten…