Seberealizace

Prostor je jako vzduch… je jako voda…
… a stejně tak materie dynamicky stojících vln.

[audio:http://www.mushin.de/audio/Flow_of_the_present(blog.mushin.de).MP3](7:52 Min - 2,7 MB)Stáhnout

Nevidíme vzduch - vidíme, jak se pohybuje tráva, větve a listí a cítíme, jak vánek hladí naši kůži. Je všude a všudypřítomný a tak životně důležitý, že bez něho nemůžeme být ani minutu - nevidíme ho.
Vzduch je tak neviditelný, že děláme, jakoby nebyl - prázdný prostor.
Vidíme to ostatní: různé věci, předměty, objekty a živé bytosti, lidi - ohraničené, oddělené, samostatné formy a postavy.

Ale se zavřenýma očima necítíme žádné hranice, i když se dotýkáme čehokoliv.
Můžeme cítit, kde hraničí hmat s ostatními plochami, cítíme texturu, teplotu, někdy také nevysvětlitelnou přitažlivost a odpudivost, ale hranice, forma a na okolí nezávislé tvary vznikají v představivosti. Vytváříme si obraz, utváříme - ne špatný, ne správný - obraz.

Nemůžeme se dotknout vzduchu; on nás zcela obklopuje. Jen v pohybu ho cítíme, ve větru pohybu.
Nemáme obraz o vzduchu. Jak je průhledný, neviditelný, rozpoznáme ho jen v pohybu, když se dotýká trávy, větví, listů a ostatního a mnohé odnáší s sebou v závanu, vánku, větru nebo bouři.
Nemáme žádný obraz vzduchu.
Žádný obraz, ale mnoho pocitů…

Když máme v klidu naše ruce, se zavřenýma očima a na místě v bezvětří, tak se rozprostře pole pocitů našich rukou daleko za pokožku, kterou vidíme a pokládáme za hranice. Když máme ruce v klidu, necítíme, kde ruka končí a začíná vzduch, a právě tak necítíme, kde přesně končí dlaň a začíná paže… pokud tedy nepoužijeme svou představivost.
Necítíme žádné hranice.
Zavři prostě oči a ciť, ciť a poznávej sám, jestli tam jsou hranice, oddělení, nebo jestli všechno plyne do sebe navzájem…

Rozšiřujíce pole pozornosti celého těla, nebudeš vědět, kde to, co nazýváme tělem začíná a kde končí. Všechny končetiny, všechny tak zvané části těla, plynou, rozpouštějí se do sebe navzájem. Můžeš rozlišovat mezi paží a dlaní, ale v tom, co právě cítíš, v bezprostřední přítomnosti tvého vnímání - se zavřenýma očima - je nemůžeš jedno od druhého oddělit a odloučit.
Oddělování je jednání představivosti, našeho kulturního dědictví - to není ani dobré ani špatné, ale je to tak… šuplíky, do kterých si ukládáme zkušenosti. Nemůžeš to oddělení, tu hranici, cítit, jen rozdíly.

8:35 Min.

Skutečně zajímavé video jedné tak zvané autistické ženy - která ale ve skutečnosti pouze komunikuje se světem úplně jinak, než většina z nás. Po asi 4 minutách vysvětluje svou řeč v té, která je většině z nás trochu známější: v angličtině.

Zde je text, který patří k videu:
The first part is in my “native language,” and then the second part provides a translation, or at least an explanation. This is not a look-at-the-autie gawking freakshow as much as it is a statement about what gets considered thought, intelligence, personhood, language, and communication, and what does not.

Její webová stránka

Archetyp Já je “produktem” evolučního vývoje – my nemáme jej, ale ono má nás, a tak stále dokola…
Pod pojmem archetyp chápu jistý způsob uspořádání, který je společný psychice i kosmu; tím chci říci: archetypy se projevují v tom, co nazýváme skutečnost, i v tom, co nazýváme naší psychikou - ale víc než to, ve vztahu k nim se vyvíjejí a zároveň formují.
Před asi 7000 lety (odhad, který se určitě ještě bude muset podložit, ale v tuto chvíli se ještě podložit nedá) - se tento archetyp objevil poprvé; oddělil se od archetypu rodu coby zrození individuality, individua, které se dokázalo postavit na odpor bohům… něco podobného symbolizuje v řeckém myšlení Prometheus.

Připadá mi, jako by postupně dostával podobu “nový” archetyp, kterému jsem možná na stopě, když mluvím o tom co je “mezi námi” a o “vědomí našeho My”… nevím, ale v tuto chvíli mi to tak připadá.
“Seberealizace” by pak byla jak historickým tak osobním předpokladem k tomu, aby se tento archetyp mohl zjevit.

V seberealizaci zaznívá chvalozpěv na jednotu těla ducha a duše, jež vytváří identitu - když jsou jednotlivé díly osobnosti (vnitřní dítě, kontrolor, hledající, ale také mudrc atd.) do určité míry ochotny stát se chórem, ve kterém sice to či ono má sólo, ale vždy jen příležitostně a v podřízenosti k celku. Individuací by pak bylo dovršením celistvosti archetypu Já v naší psychice, což se pak samozřejmě ukazuje v nejrůznějších synchronicitách, konec konců archetypy jsou jak uvnitř tak vně nás…

Archetypy přetrvávají - nejsou sice oddělitelné od bytí (jako jakési duše “bez těla”), ale jsou vesměs nesmrtelné, ačkoliv jsou schopné vývoje. Podobně jako se archetypy Puera (kterého dnes nazýváme”vnitřní dítě”), kontrolora (v astrologii patrně Saturn) atd. v procesu individuace zařazují do archetypu celistvého Já - a tudíž se ani nerozplývají, ani “neumírají” - tak se, až přijde čas, začlení toto celistvé Já do klíčícího archetypu, jenž nazývám „Mezi námi“.