Smysl

Archetyp Já je “produktem” evolučního vývoje – my nemáme jej, ale ono má nás, a tak stále dokola…
Pod pojmem archetyp chápu jistý způsob uspořádání, který je společný psychice i kosmu; tím chci říci: archetypy se projevují v tom, co nazýváme skutečnost, i v tom, co nazýváme naší psychikou - ale víc než to, ve vztahu k nim se vyvíjejí a zároveň formují.
Před asi 7000 lety (odhad, který se určitě ještě bude muset podložit, ale v tuto chvíli se ještě podložit nedá) - se tento archetyp objevil poprvé; oddělil se od archetypu rodu coby zrození individuality, individua, které se dokázalo postavit na odpor bohům… něco podobného symbolizuje v řeckém myšlení Prometheus.

Připadá mi, jako by postupně dostával podobu “nový” archetyp, kterému jsem možná na stopě, když mluvím o tom co je “mezi námi” a o “vědomí našeho My”… nevím, ale v tuto chvíli mi to tak připadá.
“Seberealizace” by pak byla jak historickým tak osobním předpokladem k tomu, aby se tento archetyp mohl zjevit.

V seberealizaci zaznívá chvalozpěv na jednotu těla ducha a duše, jež vytváří identitu - když jsou jednotlivé díly osobnosti (vnitřní dítě, kontrolor, hledající, ale také mudrc atd.) do určité míry ochotny stát se chórem, ve kterém sice to či ono má sólo, ale vždy jen příležitostně a v podřízenosti k celku. Individuací by pak bylo dovršením celistvosti archetypu Já v naší psychice, což se pak samozřejmě ukazuje v nejrůznějších synchronicitách, konec konců archetypy jsou jak uvnitř tak vně nás…

Archetypy přetrvávají - nejsou sice oddělitelné od bytí (jako jakési duše “bez těla”), ale jsou vesměs nesmrtelné, ačkoliv jsou schopné vývoje. Podobně jako se archetypy Puera (kterého dnes nazýváme”vnitřní dítě”), kontrolora (v astrologii patrně Saturn) atd. v procesu individuace zařazují do archetypu celistvého Já - a tudíž se ani nerozplývají, ani “neumírají” - tak se, až přijde čas, začlení toto celistvé Já do klíčícího archetypu, jenž nazývám „Mezi námi“.

Blížíme se k nejkratšímu a nejtmavšímu dni v roce; doba, kdy je snadné vstoupit do sebe a vidět, co nám mohou darovat naše vnitřní, tmavé hloubky. Pro mě je to tak trochu zakončení turbuletního roku, ve kterém jsem nechal mnoho věcí za sebou a došel jsem k něčemu jako je nový způsob života – trochu váhám nazvat to spiritualitou, protože se to týká celého mého života. A jsem vlastně spirituální člověk? Ano, pokud se to bere – jak jsem to dlouho bral já - jako protiklad k materiálně orientovanému bytí. Můj život byl ovlivněn hledáním všeobjímajícího smyslu a toto je v dnešní době bráno jako spirituální, zvlášť, když duch dnešní doby je stále ještě velmi ovlivněn ekonomikou, jak se dá poznat z frází „Co se počítá?“ nebo: „Co je pod čarou?“ - počítání v eurech a centech je v našem světě velmi důležité. A po zhroucení sicialistické alternativy víc než kdy jindy.  Nehledá ale každý člověk smysl života a není tím pádem spirituální? Ne, já si myslím, že ne. Potkal jsem mnoho lidí, kteří si vystačí bez nějakého širšího smyslu a dokonce věří, že žádný neexistuje.

Jasně ale vidím a zažívám, jak jsme my všichni zasazeni do nekonečně mnoha, zčásti velmi komplexních, souvislostí:

• Především je tu osobnost; konstelace mnoha „hlasů“ a smýšlení, zčásti protichůdných přesvědčení a postojů, přání, nadějí a strachů, zkušeností a vzpomínek – enormně rozmanitý, někdy harmonický, někdy disharmonický akord.
• Pak je tu má rodina a společnost, ve které žiju; což je stejně tak dynamická konstelace jako všechny ty jednotlivé osobnosti, které jsou do toho zahrnuti, se svými vlastními, někdy stejně tak rozporuplnými snahami a radostmi, přáními a pravdami.
• Kromě toho mám nějaká přátelství, široký okruh známých, kteří všichni zcela vlastním způsobem zkoušejí uskutečnit naplňující život uprostřed té rozmanitosti, ve které jsou zasazeni také oni.
• A je tu okruh všech, se kterými terapeuticky a „spirituálně“ pracuji a zkoumám.
• Ještě zbývá celá řada jiných konstelací, se kterými jsem spojen, jako ty tři země, ve kterých jsem žil a žiju, západní civilizace a konečně lidstvo vůbec.
• A při tom všem jsem ještě ani nebral v potaz ono archetypické pole, které C. G. Jung nazval kolektivním nevědomím, což bych ostatně chápal spíš jako něco, co není přístupné pouze lidskému vědomí. Raději bych to nazval univerzální duše, jejímž vyjádřením je všechno, co žije a také to, co ještě nepovažujeme za život (kameny, planety, atd.) Vnímám ostatně také kolektivní nadvědomí (např. neduální vědomí) jako integrální součást této univerzální duše.

Způsob života, ve kterém toto všechno vnímáme a skutečně se cítíme být součástí, zakořeněni, zahrnuti… Pokud bychom toto všechno chtěli nazvat spirituálním, pak jsem skutečně spirituální člověk, ale ne jako protiklad k odlišně orientovaným lidem, ale protože nemohu jinak, je to spíš něco jako Karma.

Poslední dobou poznávám sílu hranic, hranic, které člověk stanovuje sám sobě a okolí, ve kterém je. Jako člověk, který má velkou afinitu k plynutí, spontaneitě, životu v okamžiku, surfování v situacích, atd., se mi to nikdy nezdálo jednoduché. Co mi to ulehčilo, je poznání, že tento oddělující, definující archetyp – v astrologii vytvářený Saturnem – patří na mé vnitřní nebe zrovna tak, jako ono dynamické plynutí, které tak často ovlivňuje mou osobnost.

To vše se skvěle hodí k těmto tmavým dnům v roce…