Spiritualita

15. října jsem zde zveřejni příspěvek “Kultura utrpení?”. Kromě toho, že zde proběhla v komentářích zajímavá výměna názorů, se díky mému nakousnutí tohoto témata osvětlilo mnoho ohledně schopností, které člověk pravděpodobně musí zaktivovat, aby při utrpení a bolesti neupadnul do některého z těchto dvou extrémů: dramatizování a potlačování. (V nejčerstvějším Zpravodaji nabízím k tomuto tématu ‘cvičení’, jak s tím můžeme pracovat.)

Že mít stín může být opravdu šokující, můžeš shlédnout na tomto videu. To děvče objeví něco, co se na ni vždycky znovu nalepí.

Těší mě, že časopis Connection zveřejnil ve svém nejčerstvějším čísle, které se právě objevilo na pultech, článek psaný mou rukou.
Ten, kdo častěji navštěvuje můj blog ví, že jsem už nějaký čas průkopníkem jiné, a to kooperativní spirituality. Ve článku v Connection, který je poněkud kratší (a možná proto také čtivější?) verzí mnohem delší verze, uvádím takovou skicu o tom, kam to vede, když se rozloučíme s patriarchálním pokušením. Ale rozloučit bychom se měli, jak mě se to jeví a někdy více, někdy méně podrobně objasňuji. (Kdo by si chtěl přečíst všechny verze článku v němčině, angličtině a češtině, najde je zde v “Cooperative Spirituality Wiki”, kam jsem je umístil.)
Diskutovat, podrobně se informovat a - pokud se zapíšeš jako uživatel - měnit texty nebo sám něco napsat k tématu… to všechno je možné na mém wiki, které se teď plně věnuje tématu kooperativní spiritualita.

A zde je úvod článku:

Posunutí se za patriarchální pokušení

Obhajoba nové spirituality

V našich spirituálních a náboženských tradicích se mnoho mluví o Vyšším a Nižším. A “samozřejmě” je v tomto případě to Vyšší lepší a vládnoucí. Mushin Jürgen Schilling se domnívá, že vertikální spiritualita, která je tak typická pro patriarchální doby, by měla být vystřídána kooperativní, oceňující a emancipovanou spiritualitou. Dokonce i u velmi slavného Kena Wilbera, který napsal Integration auf seine Fahnen, odhaluje rysy staré spirituality, “patriarchálního pokušení”.

od Mushina J. Schillinga

V poslední době mě často napadá, s jak velkou vervou se lidé snaží zamezit utrpení jak ve svém životě, tak v životě svých blízkých. A tak mi připadá, jako by tyto pokusy vedly k ještě většímu utrpení.

Nejen Budha slibuje, že umí zamezit utrpení, ale takovéto sliby dostáváme více či méně zřetelně všude možně. Přitom vím, že je nevyhnutelné - pokud chceme zažít hloubku lidskosti - abychom se nestranili utrpení, které nás potkává.

Nejsem masochista, který má potěšení z utrpení. Právě naopak, čím dále mě vede má cesta, tím jednoznačněji a jasněji vnímám všechny pocity. A patří k nim právě i utrpení. Ne, utrpení se nezmenší tím, že se člověk vydá na duchovní cestu. Je neustále jemnější a jemnější! Už mi nepůsobí utrpení ten romantický nesmysl, který nám Hollywood prodává jako naplňující vztah (nebo naopak nedostatek takového vztahu); ale stále znovu v sobě objevuji hlubší, subtilnější křečovitá sevření, která způsobují utrpení (nehledě na své okolí a na to, jaké utrpení se v něm děje, a že ho vnímám stále více detailně).

Ale je pravda, že tím, jak roste má schopnost dávat tomuto utrpení prostor v sobě, roste také schopnost proměnit utrpení v lidskou hloubku. Samozřejmě že se to nedaří, když to utrpení akceptuji “strategicky” (proto, aby se proměnilo). Přijímat utrpení, potíže, problémy bez jakéhokoliv “ale” a “když” je vlastně docela jednoduché, když si člověk uvědomí, že utrpení nezmizí tím, že ho nebudeme chtít mít. Nezmizí ani tím, že si na něj člověk nalepí nálepku “iluze”.

Naše utrpení je reálné. Právě tak reálné jako náš pocit radosti. Když to tak chápeme a žijeme, ztrácí utrpení svůj pichlavý osten…

14 miliard let vývoje uběhlo od velkého třesku.

Tato planeta, tato Sluneční soustava, Mléčná dráha - naše galaxie… nekonečně velký vesmír.

A to všechno proto, aby zde mohl být tento okamžik!

Tento okamžik, momentální zkušenost, ty a já - všechen čas a všechen prostor se spikli, aby se to mohlo probudit v tobě a ve mně, skrze tebe a mě.

A vesmír, bytí, je tak bohaté, že se dává darem znovu a znovu - nemůže se udržet. V každé změně se projevuje nevyčerpatelné bohatství mystéria, které nazýváme skutečnost. Je tak bohaté, že se každým okamžikem znovu a zcela rozdává.

Všechno, co jsme ty a já, co jsme my kdy mohli “mít”, je tento okamžik, tedy zkušenost, vědomí, vše co pochází z tohoto okamžiku.

Všichni známe rozčlenění skutečnosti na subjekt a objekt. V tomto myšlení jsem “já” subjekt a to, co vnímám, zažívám a dokonce i mé pocity a vnímání jsou objekty.

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.