Seminář v Olomouci byl opravdu velmi pěkný, přestože jsme začali trochu později díky „českému času“, jak nazývám zdejší poněkud uvolněný pohled na časový rozvrh. Také můj laptop (domov všech mých souborů s muzikou, jež jsou na mých seminářích vcelku důležité) spontánně poztrácel důležité systémové soubory … které měl, když jsem ho používal naposled. Proto jsem byl velice rád, že jsem si s sebou vzal záložní systém (mp3 přehrávač iRiver s 20GB diskem, který umí přehrávat také báječný ogg formát). Tento text tak píši na komunitním počítači, který bývá obvykle stále obsazen.
Na semináři bylo jasné, že se stále více vzdaluji od spirituality, jak na ni pohlíží mí současníci. Jak jsem již řekl před několika dny (v mp3 nahrávce pod odkazem „Probuzení ke vzájemnosti“), tradiční cesty „starého stylu“ zastávají pohled, ve kterém jsou nadřazené perspektivy (například osvícená) a podřadné perspektivy ( otmavená nebo ignorantská, neosvícená). Zdá se mi však, že podporovat jednu perspektivu před jinou znamená odejmout většinu toho, co se může mezi námi rozvinout… a také to znemožňuje člověku zaujetí „nadřazených“ perspektiv u toho, co se může ukázat jako otevřené setkání, kde nejsou žádné předpoklady předem dány. Proto setkání, při kterém se každý stavíme do schránky, může být informativní a dokonce nám může přinést dobrý pocit, nikdy to však nebude otevřené setkání, a já si myslím, že si takové setkání nezaslouží být nazýváno duchovní. Otevřené setkání, při kterém můžeme společně objevovat to, co mezi námi může být skutečné, je mnohem bohatší a odhaluje více, než setkání, při němž má jeden vyšší pozici (více informovanou, nadřazenou, více osvícenou, moudřejší atp.) než ten druhý.
Spiritualita „starého stylu“ má mapu reality (na kterou nemám jiný názor, než že mohu říct, že jsem ji sám dlouhá léta používal ), ve které je vždy vývoj k vyšším a lepším stavům či úrovním, kterých uchazeč nebo hledač dosahuje; z egoistického do altruistického do vesmírně-středného, z rozpojeného do propojeného; nebo, jak je to popsáno v krásné integrální mapě Kena Wilbera, od před-konvenčního přes konvenční apost-konvenční ke konečné „Jedné chuti“ – krásná mapa, tvrdím, založená na „věčné filosofii“, která má velkou cenu pokud umísťujeme stavy, úrovně, typy atp. na hierarchicky užitečnou mapu. To ovšem neznamená, že jsem proti mapám a hierarchickým strukturám, protože cítím, že hrají důležitou roli v inteligentní komunikaci a také při interpretaci zkušeností. Čím více jsou tyto mapy všeobjímající a čím více jsou detailní, tím lépe – „integrální mapa“, například, umožňuje mnohem užitečnější interpretaci zkušeností než, řekněme, mapa křesťanského fundamentalismu. Z toho, co jsem však pochytil z činnosti příznivců Kena Wilbera je jasné, kde je problém: tito krásní lidé (a další používající podobné mapy) jsou velmi často zaměstnáni otázkou „Kde jsem teď na mapě a co musím teď udělat, abych se úspěšně transformoval tak, že budu moci postoupit na další příčku žebříku… abych se tam konečně dostal a uvědomil si TO. (Ať už to TO znamená v pojmech dané mapy cokoli.)“
Spiritualita „nového stylu“ – pokud mohu být tak smělý a označit to takto – je založena na zcela rozdílném chápání. Za prvé - jak to teď dokážu správně formulovat: „Realita – tak jak je dostupná lidským bytostem – sestává z perspektiv.“ Za druhé: „Všechny perspektivy jsou rovnocenně skutečné (nebo ’správné’).“
Patrně bude důležité, abych zde vysvětlil, co tím myslím, protože byste si mohli začít myslet, že věřím, že perspektiva pedofila má stejnou hodnotu, jako perspektiva Matky Terezy. Já to však myslím trochu jinak: Realita viděna očima vraha je stejně reálná, jako ta, jež vidí spravedlivý soudce. Takže realita vraha odpovídá vrahovi a jeho úhlu pohledu a je tedy pravdivá. Tímto však nečiním žádné morální či etické soudy (jako kdybych říkal: je špatné někoho zabít).
Duchovnost “nového stylu” jde za takovéto hodnotové hierarchie, ať už jsou jakkoli důležité v konvenčním světě. Nepopírá také duchovní hodnotové hierarchie (např. od egoismu po neduální vědomí), ale předpokládá, že jsou součástí člověka praktikujícího tuto “spiritualitu nového stylu”. Takový člověk přichází s vhledem: “Pokud sám sebe postavím nad perspektivu někoho jiného a předpokládám, že moje perspektiva je nadřazená, nemohu se s tím člověkem opravdu potkat a nemohu s ním také objevovat realitu. Abychom se mohli opravdu potkat, musíme přistoupit na to, že perspektiva toho druhého je stejně pravdivá. Pouze pokud se setkáme na úrovni pohledu z očí do očí a budeme si vážit perspektivy toho druhého, pouze tehdy je setkání a prozkoumání reality možné”.
Řekněme, že jsem ve stavu “zvýšené pozornosti”, cítím soucit s lidmi v mé blízkosti, cítím se v sobě doma, mám pocit absolutní vyrovnanosti atp. A teď tu máme někoho jiného v jiném stavu, řekněme, že se ta žena bojí, zda je dobrá matka a žádá mě o pomoc. V případě spirituality “starého stylu” bych se tím nejlepším možným způsobem snažil té ženě sdělit, že je vcelku normální nenávidět toho malého tyrana, jako každá matka, jakou jsem kdy potkal. Ve spiritualitě “nového stylu” se té ženy zeptám, co si o tom myslí ona sama, nikdy bych se nestavěl do pozice, která by byla rozdílná, nebo vyšší než její. Společně budeme spolu zkoumat, co cítí, že znamená “být dobrou matkou” a jestli to, co cítí a dělá, jde proti její představě jaká by měla být. Možná se také budeme chtít podívat na to, jak se jí daří a jak by to chtěla všechno dát dohromady, a tak dále.
Nebo si vezměme duchovního hledače – jako ten člověk na Olomouckém semináři, který se mě ptal: „Jaký je smysl života?“ To je velice vážná a časem ověnčená otázka; což je také to, co jsem řekl. Potom jsme však pokračovali – po malé odbočce, během které jsem mu řekl o svém uvědomění si před mnoha lety, že život (v mých očích) nemá žádný význam – a podívali se na to, v co věří: „Potřebuje život smysl?“ a „Jak by ses cítil, pokud by život neměl smysl; co by se změnilo?“. Během společného prozkoumávání těchto otázek jsme přišli na něco, co ho trápí mnohem víc, než jaký by život mohl, či nemohl mít smysl, a to: „Bojím se neznámého.“ A v ten okamžik jsem se ho zeptal, zda by chtěl tuto otázku prozkoumat „neverbálně, ale v akci“. Chtěl, a tak jsem vytvořil zcela neznámou situaci, neznámou pro každého z nás – včetně mě (ve které mimochodem měli někteří účastníci nevšední vhledy do smyslu jejich života).
Spiritualita „starého stylu“ má mapu Reality, kde je vždy nějaká cesta „nahoru“, a někdy, pokud jsou tyto mapy více ohraničené, je tam také cesta „dolů“, stoupající a klesající proud. Tělo, hmota, svět jsou vnímány jako nižší řád a duch, duše, nirvana/nebe/Jedna Chuť jako vyšší řád; je zde Relativní a Absolutní, a pouze toho druhého chceme dosáhnout (dokonce i v Tantře, což je způsob jak „posvětit“ běžné radosti jako jídlo, sex atp.). To je ovšem dualistický pohled. I když vezmeme Advaita, jehož „úplná realizace“ je ne-duální, tak stále je to dualistické učení, neboť ukazuje, že „teď to nemáš, ale skrze osvícení to získáš“. Nebo - pokud vidí toto prohlášení jako problematické, řeknou: „Máš to – tak jako to má kdokoli – pouze o tom zatím nevíš“, nebo něco podobného. Ať už je to učení jakékoli, je to stále učení stoupajícího řádu směrem k většímu, lepšímu, nadřazenému stavu. (Není divu, že 99 procent jejich zastánců/učitelů jsou muži …)
Spiritualita „nového stylu“ není v žádném rozporu s těmito mapami Reality. Pouze si vybrala k objevování jinou cestu, ve které „Realita je pouze taková, jaká je právě v tento okamžik… a tento okamžik taky – tak, jak se objevuje v rámci mé perspektivy. A já nikdy nemohu rozpoznat, co se jeví z mé perspektivy (i když to v pravdě není ani moje perspektiva). Co se mi jeví, může být funkcí mé perspektivy, nebo moje perspektiva může být funkcí toho, co se jeví, nebo oboje, nebo ani jedno z toho nebo všechny možné kombinace dohromady. Neexistuje žádný způsob, jak se to dozvědět, protože já nemůžu vyjít z perspektivy. A tak jako mám perspektivu já, má ji také kdokoli jiný a dost pravděpodobně také každá věc. Takže to nejlepší, co mohu udělat, je setkat se s tím a objevovat Realitu tak, jak se mezi námi jeví (ve spojitosti, propojení, komunikaci, dokonce i protikladu, zápasu a pokusu o anihilaci). Ta nejbohatší cesta, kterou toho mohu dosáhnout (v současnosti), je být otevřený, nepovýšený a pravdivý ke každému, koho potkám.“
nebo 
v adresovém řádku?