Živoucí pole

Fyzika zná různé druhy polí už řádu let, v průběhu času se ale tento pojem přenesl i do oblasti duchovního života. Známé možná je „ vědoucí pole “, které slouží jako vysvětlení podivuhodných fenoménů při rodinných konstelacích podle Berta Hellingera a je těsně spjato s teorií Ruperta Sheldrakea o „ morfogenetických polích “ (od slova morfe: forma a geneze: vznik). Ale i „ Buddhovo pole “, které Osho (někteří ho znají jako Bhagwana) vytvořil v Pooně a svých ášramech po celém světě, není neznámé. A samozřejmě existují i další pole, ze kterých pravděpodobně nejzajímavější je „ energetické pole “, jež svou prací přivedl na svět Michael Barnett.

Rodinné konstelace podle Berta Hellingera jsou již tak populární, že je tu asi nemusím znovu popisovat. I to, co se dělo v Oshově „Buddhově poli“, je většině z nás známo, ať již z výkřiků novin „Bild“ nebo časopisu „Stern“. Energetické pole, které na svých seminářích a setkáních vytváří Michael Barnett a nyní už i někteří z jeho žáků, však ještě není tak známé, a protože je to důležité pro další úvahy v tomto textu, chtěl bych zde stručně popsat svou první zkušenost v tomto poli:

Píše se rok 1984. Místnost byla větší než 200 metrů čtverečních. Večer byl pro veřejnost a přišlo asi 120 lidí. Nejprve hrála hudba, na kterou se dobře tančilo, a poté nás Michael poprosil, abychom vytvořili kruh. Pak postavil několik lidí doprostřed, přičemž se jich tu a tam dotkl a někdy je uvedl i do podivně vypadajících poloh. Požádal nás, abychom se na ně naladili, zatímco přecházel vložit novou kazetu a zazněla známá popová hudba. Někteří z lidí uprostřed se začali zvláštně pohybovat, jakoby v časové lupě, další trochu prudčeji. Někdo upadl na zem – zachycen pomocníkem. V jednom okamžiku jsem zavřel oči.

Michael nejspíš procházel okolo lidí v kruhu a musel projít i kolem mě a dotknout se mě. Každopádně jsem cítil, jak do mého srdce pronikl laserový paprsek teplého světla. Nohy se pode mnou podlomily a zemská tíže udělala zbytek. Upadl jsem – a při pádu jsem se rozpustil v nekonečném bílém prostoru: v mém měkce zářícím domově. Po tváři mi stékaly slzy. Byl jsem v bezpečí, toto byl můj domov, měl mou “teplotu”, bylo mi blaženě. A všechno se mi ukázalo ve své pravé podobě: jako JEDNOTA, spočívající v sobě, ucelená, všeobjímající …

K takovéto a mnoha dalším odhalujícím zkušenostem dochází v Barnettových energetických polích často, a tu a tam i v jiných „duchovních polích“: prožitky, které prorážejí všechny ideje a představy o skutečnosti . Z nesčetných zkušeností vím, že lidé, kteří se stanou součástí energetického pole, jsou katapultováni za hranice svého ega. Pobyt v tomto energetickém poli tak nabízí alternativu k oddělenosti, k izolaci, k zajetí v egu.

Zajímavým spojovacím článkem mezi vědoucím polem a energetickým polem jsou „Pohyby duše” v Hellingerových rodinných konstelacích a „Energetické pohyby“ v Barnettových konstelacích. Při Hellingerových konstelacích navíc dochází k „práci s energií“ (jak tuto duchovní metodu pojmenoval Michael Barnett) a v Barnettově energetickém poli zase čas od času vystoupí na světlo naprosto konkrétní informace, spontánní vědění o vlastní životní situaci. I v praxi mých seminářů se pak ukázalo, jak skvěle se oba způsoby práce doplňují, proto jsem se pokusil tento fenomén lépe pochopit. Ne proto, abych s ním mohl lépe pracovat. Naopak: Jestli jsem se za mnoho let své práce se skupinami něco naučil, pak to, že probíhá tím lépe, čím je prázdnější a bez jakéhokoli úmyslu a čím hlouběji se vnořím do toho, co se mi v intuici otevře. Podle toho pak také jednám (to, čemu zde říkám intuice, nazývá Hellinger „fenomenologické vidění“). To zase nazývám „taoistickou praxí“, protože je přitom třeba se zcela obejít beze slov a vysvětlování.

Z praxe však nevyhnutelně vyplývají interpretace, myšlenky, představy a teorie. Ty pak mají zpětně vliv na semináře a na každodenní život ve světě. Na této rovině jsou fundované představy a chápání důležité a žádoucí . Navíc vím, že poznatky a vhledy získané taoistickou praxí ve zkoušce rozumem bez problémů obstojí.

Dlouho jsem se nad tímto tématem zamýšlel ze všech možných stran, hovořil jsem o něm s přáteli a terapeuty/experty … a nakonec jsem ho nechal být. „Na tom přece nezáleží,“ pomyslel jsem si, „jak spolu informace a energie souvisí,“ a nechal jsem padnout sice elegantní, avšak v konečném výsledku jen málo říkající myšlenku, že informace je energie ve formaci. „Hlavní je, že to funguje a pomáhá lidem dál.“

A pak mě najednou napadlo, že energetické pole a vědoucí pole by mohly být dva aspekty jednoho jediného souhrnného pole: Tak jako dvě strany jedné mince, dva póly jednoho kruhu, dvě pohlaví lidstva. Energetické pole je stejně jako vědoucí nebo morfogenetické pole vyjádřením jednotného duchovního pole, které od té doby nazývám „ Živoucí pole “.

Jestliže se blížíte k Živoucímu poli na rovině energie, působí přibližně tak jako Barnettovo energetické pole. Pokud se k němu blížíte z informační strany, projevuje se jako „vědoucí pole“. Na biologické úrovni vzniku živých bytostí se jeví jako morfogenetické pole. Živoucí pole tedy zahrnuje i osobnost, rodinu, názorové a náboženské skupiny a národ, k němuž patříme, i energie, které si v našem okolí vzájemně vyměňujeme. Živoucí pole je duše a energie tohoto okamžiku – forma, tvar, jejich propojenost a dynamika. V Živoucím poli je ponořeno a sítí vzájemně propojeno vše … bez výjimek.

Po zamyšlení nad mou vlastní duchovní cestou a množstvím mystických zkušeností, které jsem prožil, mohu odpovědět jen takto: „Hledal jsem dál, protože jsem oněm zážitkům nedůvěřoval – byly příliš „cizí“. Mnohem více jsem věřil přesvědčením, jež jsem do té doby získal. Tak například jsem byl názoru, že zkušenost jednoty musím prožívat trvale . Při důkladném prověření této představy jsem však pochopil, že k úplnosti musí patřit i zkušenost oddělenosti, izolace uvnitř osobnosti, protože nic přece nemůže stát mimo celek. Všechny zkušenosti jsou propleteny s naším bytím, se vším, co vytváří tkanivo celku. Kdo to pochopil a přijal, nepožaduje už od svého konkrétního prožívání, aby bylo jiné, než je – prožitek jednoty je součástí celku stejně jako prožitek oddělenosti.

Pro duchovně hledající to najednou znamená, že zde není nic konečného, co by mohli hledat. Neexistuje zkušenost, která by hledání ukončila, spíše se nám odkryje vhled, že všechny zkušenosti jsou součástí nekonečné krajiny bytí: organickou částí Živoucího pole . Tento pohled, když zahrne tělo i duši, má netušené následky; důsledky, které nám odhalují nekonečné rozměry mystéria, v němž se nacházíme.

Taková interpretace těchto polí tě může natolik uvolnit, že budeš konečně schopen prostě dělat a prožívat jen to, co právě přichází . Když to pochopíme, není třeba už nic dělat, kromě všech pragmatických rozhodnutí a činů, jež vyžaduje náš život, naše situace a náš osud.

První Kruh srdce byl velmi intenzivní zážitek. 23 lidí následovalo mé pozvání a pustili se do experimentu, který nám měl ukázat, co je “autentické společenství”.

Můj popis toho, co se stalo při prvním Kruhu, může být jen velmi obecný. Kdo by chtěl vědět, jaké to je, zavázat se, že následujících 10 - 12 hodin strávím v takovém kruhu, ten se může zúčastnit některého z příštích Kruhů srdce ( 23. října a 3. prosince ).

V Kruhu srdce se rozvíjí přirozený proces, ke kterému může dojít i při osobní meditaci jednotlivce. V jeho první fázi , ve “fázi pseudokomunity” nebo “fázi klišé”, ve které je živoucí pole ještě nekoherentní, jsme ještě přesvědčení o tom, že jsme bytosti oddělené navzájem i oddělené od světa. Ve skupině se na začátku chováme tak, jakoby platila následující pravidla: ”Nedělej a neříkej nic, co by mohlo druhé zranit. Když někdo řekne něco, co tě zasáhne, rozzlobí nebo podráždí, pak dělej, jakoby se nic nestalo nebo jakoby tě to ve skutečnosti nezasáhlo. Pokud se vynoří názorové rozdíly, změň téma.” Tato pravidla mají za účel minimalizovat nebo ignorovat individuální odlišnosti a nedostat se k sobě příliš blízko; následovat je znamená potlačit pravdivost a upřímnost: Mluvíme obecně, a tím se sobě navzájem vyhýbáme.

Jakmile skupina tyto pravidla prohlédne, tak je odhodí, protože ji znevažují, a objeví se individuální rozdíly, které nelze přehlédnout. Skupina přejde do druhé fáze : upadá do zmatku , ve kterém vládne boj a únik. (Chaos je důsledkem vědomí, ve kterém se člověk prožívá jako oddělený od ostatních a od světa, a domnívá se, že musí prosazovat sebe a svůj postoj. V této fázi usilujeme pouze o lepší konstelaci nebo “vylepšenou verzi” existujících sil a situací, protože autentická změna zpochybní všechno, na čem spočívá vlastní jistota).

Boj je poznamenaný pokusy navzájem se přesvědčit nebo obrátit, a navzájem se vyléčit z “nesprávných názorů”. Dáváme dobré rady a pokoušíme se přitom jen zahladit rozdíly - chceme ostatní přimět k tomu, aby převzali náš vlastní názor nebo postoj. Přitom nemá většinou skupina pocit, že bojuje nebo se hádá, spíš chce “s těmi nejlepšími úmysly” těm druhým předložit lepší pohled, nicméně činí to způsoby (např. přesvědčováním, obracením, léčením, dobrou radou), které jen zřídka fungují.

Pokud skupina nebojuje, hledá východisko z chaosu v útěku. Útěk může mít mnoho podob, m. j. se projevuje jako přání ovládat, organizovat a vést, jako na odiv stavěná nezávislost, jako “spojenectví” s partnerem nebo jinými členy skupiny, jako hra na otázky a odpovědi, nebo i jako “vtipné poznámky”. Jeden pro mne zcela nový pokus o útěk, “seberealizace”, se projevil slovy jednoho z účastníků, ke kterému se přidalo i několik ostatních :”Je mi dobře, když se vyjádřím; já se tím realizuju, dává mi to dobrý pocit.” Tento individuální skvělý pocit však udělal ze zbytku skupiny publikum tohoto spojenectví seberealizace. V chaosu (který je podle mého názoru skvělým obrazem naší civilizace) jde tedy v nejširším slova smyslu o boj a o útěk. Obojí sestává v podstatě z předsudků, úsudků, očekávání nebo nadějí a z obav. Už několikrát zmiňovaný základní předpoklad zní : ”Já jsem jiný, než ty, jedinečné a tudíž oddělené individuum, které není totožné s tebou/vámi ani se světem. V podstatě jsem úplně sám”. Chovám naději, že někdo nebo něco, např. nějaké poznání nebo osvícení mi umožní uniknout z chaosu, a obávám se toho, že se to nestane (obou aspektů si však většinou nejsme vědomi). Bojem a útěkem se vyhýbáme další fázi, nepohodlnému kroku do nejistoty a do neznáma.

Když skupina (nebo v osobní meditaci jednotlivec) pozná, že bojem ani útěkem nedokáže uspokojivě zorganizovat nebo překonat chaos, ale že naopak všechno, oč se pokouší, vede do slepé uličky, že pocit autentického společenství (autentického bytí) touto cestou prostě nevznikne, začínají se postupně zavírat dveře.

Stále víc členů skupiny je připraveno přiznat si své selhání, a vyjadřují s tím spojené pocity. Tím začíná třetí fáze , která se dá charakterizovat jako opuštění . Protože “staré” nefunguje, nejde udělat nic jiného, než vzdát se svých představ, možností, a všeho, co si myslíme, a co se domníváme. Často v nastalém tichu, které se jeví na rozdíl od předcházející fáze jako nepohodlné, začnou lidé mluvit o sobě a o svých pocitech. Vyjadřují své skutečné pocity z toho, kde se nacházejí teď, ze situace nebo z ostatních. Přiznávají si své selhání a neschopnost něco podstatného na tom změnit. Skupina se dívá realitě do tváře.

Vypadá to, jakoby celá skupina byla smutná, podobně jako když odcházíme od partnera, kterého možná ještě milujeme, ale se kterým už nechceme a nemůžeme žít … Pokud se skupina otevře tomuto smutku, své bezmoci a bolesti duše, pramenící v této situaci, aniž by se utěšovala jiným způsobem, než vzájemným tichým, soucitným a nekomentujícím nasloucháním, pokud ustojí tuto nejistotu, aniž by se ji pokoušela léčit, a pokud se nebude pokoušet vyplnit tuto prázdnotu chaotickým způsobem a dobrovolně vstoupí do této temnoty…

… vynoří se postupně z tohoto ticha nové hlasy: “Je to úžasný pocit, sedět tady a naslouchat. Cítím, že jsem držen a nesen.” “Cítím prosvětlený mír.” “Ve mně je klid a prostor.” Ve čtvrté fázi nabývá autentické společenství stále jasnější podobu. (V meditaci je to fáze “autentického já”.) Toto My neničí individualitu, ale vkládá ji do úplně nového kontextu. Někdo možná řekne: ”Připadá mi, jako bychom byli jedno tělo s mnoha hlavami, rukama a nohama…” Nebo: ”Mohu vás v sobě cítit.”

Živoucí pole je teď koherentní a cítíme, že jsme částí, nebo ještě lépe, orgánem jednoho většího, živoucího celku, cítíme se v něm zasazeni. Všichni vědí, že to sami nepřivodili: ”Je to, jako by si ruka uvědomila, že patří k tělu. Jediné, čeho se zbavila, je přesvědčení, že je něčím zvláštním/odděleným.” Lidé hovoří o bezpodmínečné lásce, kterou pociťují, o volném prostoru, ve kterém může být každý a všechno takové, jaké je, o hlubokém pocitu naplnění, o nekonečném bohatství sounáležitosti. Jednota uprostřed množství rozličných osobností se dostává do popředí a je stále znovu oslavována ve společném, nekonečně bohatším a hezčím tichu.

Tato fáze, kterou můžeme bez přehánění nazvat hieros gamos (božský sňatek), vede díky vzájemnému oplodňování po jisté době zcela přirozeně k další, čtvrté fázi , fázi inspirace . Je inspirující, když se v živoucí jednotě (“autentickém my nebo já”) zaposloucháme:

“Co nám/mně říká?Co mi/nám chce ukázat?Jak se chce projevit?” Objevují se hořčičná semena naší “budoucnosti”. Pátráme po tom, co přichází z živé jednoty a chce se realizovat, projevit v mnohotvárnosti života: možná cesty, které dodají životu jednotlivce nový smysl, protože teď už má cit pro to, jak může sloužit velkému celku - z živoucí jednoty vyzařují možnosti, jak spoluvytvářet pravdu, krásu a dobro.

Tento prožitek je silný a jasný: Když nasloucháme živoucí jednotě, ke které teď náležíme, tak můžeme znovu použít vše, co sloužilo ve fázi chaosu oddělenosti, zbožňování vlastní osoby a vlastních představ. Teď tu není organizování k tomu, aby nahradilo chaos řádem, ale slouží rozvoji všech bytostí (ať jsou to lidé, zvířata nebo rostliny). Rozdílné názory slouží ke vzájemnému obohacení a rozšíření obzorů, místo k vymezení. Hierarchický řád postoupil své místo holarchii, ve které velké talenty nebo schopnosti nejsou záminkou k panování jedněch nad druhými, ale pomáhají k tomu, aby se každý rozvíjel v rámci svých možností a slouží integraci na celé vývojové spirále lidstva. Přání ovládat a svévole omezených jednotlivců a jejich zájmů bude nahrazena vůlí následovat “koherentní, živoucí pole”.

To může vést k páté fázi, krystalizaci , ve které se kolem jádra, vzniklého ve čtvrté fázi, nahromadí talenty a zdroje, jako kolem krystalu. Tato fáze však uvolní svůj účinek jen tehdy, když skupina (nebo v meditaci jednotlivec) má přání vytvořit něco konkrétního, nového: nějaký projekt, firmu, organizaci, prototyp, proces. To vyústí do šesté fáze zpětné vazby , ve které se to nové otevře tomu, čím by k tomu chtěl přispět “vesmír” či “kontext”. A sedmá fáze se konečně zabývá projevením či realizací .

Protože nás však při prvním prototypu Kruhu srdce (který by se mimochodem v rámci zde popisovaného procesu měl nacházet v šesté fázi svého vývoje) minulou středu nenapadlo stvořit něco v tomto smyslu, nechávám otevřenou otázku, které faktory a jaký vývoj jsou v těchto fázích nejdůležitější. Je však jasné, že tyto fáze se od předchozích liší tím, že vyžadují daleko delší dobu a pravděpodobně budou doprovázeny více “minikruhy” (fáze 1 - 4).

Chtěl bych zde na závěr uvést několik poznámek, které jsem si udělal při prvním Kruhu srdce .

• Ve všech fázích následuji rozvoj procesu, bez ohledu na všechnu svou dosavadní zkušenost a vědomosti. Opouštím je a sleduji rozvíjející se jevy.
  
• Vždy znovu a znovu žasnu nad tím, jak účinně a přesně proces řídí sám sebe. Skupinu (ve 2. fázi) jen upozorním, jak zdánlivá východiska z chaosu ve skutečnosti nikam nevedou, a to jen tehdy, když se s nimi skupina potrápila a víckrát skončila ve slepé uličce … když je tedy zažila, a já jí sloužím pouze k tomu, abych na ně ukázal prstem. (Vyzdvihuji jen to, co už je zjevné. Přitom jsem poznal, že je užitečné, když si stanovím čas první “intervence”, např. v 15 hod., a pak nejdřív až v 15.45).
  
• V první fázi velmi pomohlo upozornit skupinu na “pravidla falešného společenství” (viz poznámku výše).
  
• V přechodné fázi mezi druhou a třetí fází pomohlo vyjádření, jak mě bolelo, když někdo ukázal své “zlomené srdce” nebo svou bolest a někdo jiný se pokusil ji léčit nebo utěšovat.