Láska, pravda, krása, kooperativní spiritualita

Blížíme se k nejkratšímu a nejtmavšímu dni v roce; doba, kdy je snadné vstoupit do sebe a vidět, co nám mohou darovat naše vnitřní, tmavé hloubky. Pro mě je to tak trochu zakončení turbuletního roku, ve kterém jsem nechal mnoho věcí za sebou a došel jsem k něčemu jako je nový způsob života – trochu váhám nazvat to spiritualitou, protože se to týká celého mého života. A jsem vlastně spirituální člověk? Ano, pokud se to bere – jak jsem to dlouho bral já - jako protiklad k materiálně orientovanému bytí. Můj život byl ovlivněn hledáním všeobjímajícího smyslu a toto je v dnešní době bráno jako spirituální, zvlášť, když duch dnešní doby je stále ještě velmi ovlivněn ekonomikou, jak se dá poznat z frází „Co se počítá?“ nebo: „Co je pod čarou?“ - počítání v eurech a centech je v našem světě velmi důležité. A po zhroucení sicialistické alternativy víc než kdy jindy.  Nehledá ale každý člověk smysl života a není tím pádem spirituální? Ne, já si myslím, že ne. Potkal jsem mnoho lidí, kteří si vystačí bez nějakého širšího smyslu a dokonce věří, že žádný neexistuje.

Jasně ale vidím a zažívám, jak jsme my všichni zasazeni do nekonečně mnoha, zčásti velmi komplexních, souvislostí:

• Především je tu osobnost; konstelace mnoha „hlasů“ a smýšlení, zčásti protichůdných přesvědčení a postojů, přání, nadějí a strachů, zkušeností a vzpomínek – enormně rozmanitý, někdy harmonický, někdy disharmonický akord.
• Pak je tu má rodina a společnost, ve které žiju; což je stejně tak dynamická konstelace jako všechny ty jednotlivé osobnosti, které jsou do toho zahrnuti, se svými vlastními, někdy stejně tak rozporuplnými snahami a radostmi, přáními a pravdami.
• Kromě toho mám nějaká přátelství, široký okruh známých, kteří všichni zcela vlastním způsobem zkoušejí uskutečnit naplňující život uprostřed té rozmanitosti, ve které jsou zasazeni také oni.
• A je tu okruh všech, se kterými terapeuticky a „spirituálně“ pracuji a zkoumám.
• Ještě zbývá celá řada jiných konstelací, se kterými jsem spojen, jako ty tři země, ve kterých jsem žil a žiju, západní civilizace a konečně lidstvo vůbec.
• A při tom všem jsem ještě ani nebral v potaz ono archetypické pole, které C. G. Jung nazval kolektivním nevědomím, což bych ostatně chápal spíš jako něco, co není přístupné pouze lidskému vědomí. Raději bych to nazval univerzální duše, jejímž vyjádřením je všechno, co žije a také to, co ještě nepovažujeme za život (kameny, planety, atd.) Vnímám ostatně také kolektivní nadvědomí (např. neduální vědomí) jako integrální součást této univerzální duše.

Způsob života, ve kterém toto všechno vnímáme a skutečně se cítíme být součástí, zakořeněni, zahrnuti… Pokud bychom toto všechno chtěli nazvat spirituálním, pak jsem skutečně spirituální člověk, ale ne jako protiklad k odlišně orientovaným lidem, ale protože nemohu jinak, je to spíš něco jako Karma.

Poslední dobou poznávám sílu hranic, hranic, které člověk stanovuje sám sobě a okolí, ve kterém je. Jako člověk, který má velkou afinitu k plynutí, spontaneitě, životu v okamžiku, surfování v situacích, atd., se mi to nikdy nezdálo jednoduché. Co mi to ulehčilo, je poznání, že tento oddělující, definující archetyp – v astrologii vytvářený Saturnem – patří na mé vnitřní nebe zrovna tak, jako ono dynamické plynutí, které tak často ovlivňuje mou osobnost.

To vše se skvěle hodí k těmto tmavým dnům v roce…

Jeden z největších – pokud ne vůbec největší – cílů spirituálního, ale i vědeckého úsilí, je pravda.

Ve vědě o ni člověk usiluje prostřednictvím empirických metod a ve spiritualitě skrze meditaci, kontemplaci a soucitným životním stylem. Ve vědě je platná ta teorie, která je prokázána dostatečným množstvím experimentů jako „pravdivá“ a ve spiritualitě platí to, co je prohlášeno za pravdu někým, kdo je na cestě velmi pokročilý – nebo dokonce na jejím konci.

Vědci, kteří si uchránili otevřeného ducha, na otázku pravdy většinou odpovídají: „To, co teď uznáváme za pravdu, bude překonáno budoucí vědou a nahrazeno pravdou obsáhlejší.“ Něco podobného ale slyšíme velmi zřídka od lidí na duchovní cestě, pokud vůbec. A je to pravděpodobně tím, že „spirituální pravda“ se zakládá na odhalení, zjevení (poznatku, osvícení).
V jednom z mých posledních přízpěvků v blogu jsem popisoval proces, který nám dovoluje zkoumat spirituální zážitek – ale dají se tak samozřejmě kdykoliv zkoumat i nejrůznější spirituální pravdy.

Pravda je… vždy něco budoucího. Je jedno, které pravdě se cítíme být zavázáni, ale co nám zbývá, je vynalézt a provádět metodu, pomocí které se můžeme přiblížit tomu mysteru, které nazýváme skutečnost. Co z toho rozkvete – cestou, takříkajíc – je stále vřelejší intimita ve vztahu k tomu, co ve skutečnosti jsme, i když asi nikdy nezjistíme, co to je.

Když učí duchovní učitelé a učitelky všechno „z jednoty“, když jsou všichni spojeni se stejným „božským zdrojem“, když se jich všech dotýká ten samý velký duch… pročpak nedělají společnou věc, ale každý si přihřívá svou vlastní spirituální polívčičku?

O víkendu se tady v komunitě konal seminář Living Field Transformačního Tréninku. Už dlouho je mi jasné, že teď, po mnohých změnách v mém životě a v mé spiritualitě, musím společně s účastníky tréninku najít nástroje a cesty, jak si poradit se vším, co naše spiritualita znamená.
Ve vertikální spiritualitě se orientujeme na mistry, učitele, osvícence, na jejich učení nebo filozofie a používáme nástroje, které nám dávají k dispozici, abychom dosáhli toho, co - zdánlivě nebo opravdu - mají oni. To, mimo jiné, také znamená, že v přítomnosti učitele (pokud je ‘velmi pokročilý’ nebo dokonce osvícený) jakoby byla určitá energie, aura, síla, která nám pomáhá, a která na nás působí léčivě. Ale jak ví každý, kdo už někdy zažil šťastné chvíle se svým přítelem nebo přítelkyní, jsou takové ‘vibrace’ přítomny také mezi námi, když jim vědomě nebo nevědomě dáme prostor. V budoucnu se budu tomuto tématu věnovat hlouběji, ale pro tuto chvíli asi postačí říci, že kdo tyto vibrace cítí, už v sobě rozvinul s nimi spojenou rezonanci, a že ještě zdaleka není jasné, odkud tyto vibrace pochází - má zkoumání mě přivádí k názoru, že jsou spoluvytvářeny všemi v situaci dostupnými, tělesnými i netělesnými aspekty přítomnosti.

Ale co s těmi nástroji: nejrůznějšími tradičními meditacemi a kontemplacemi, prací s energií, atd.? V kooperativní spiritualitě je, myslím, důležité, abychom si sami vytvořili své nové nástroje a ty tradiční používali novým způsobem a zcela vědomě k prozkoumávání těch dimenzí, které jsou pro nás důležité. Tradiční meditace nám například umožňuje, pokud ji člověk dovede k určitému stupni mistrovství, ponořit se do roviny v hloubi duše, která je beze slov - mystickou radost (kdybych měl uvést pouze jeden příklad za všechny).
Můžeme najít nový přístup k této dimenzi nezatížený tradičními formami víry?
Odpověď zní jednoznačně: ano.
Co možná stojí na počátku vytvoření takového ‘rozhraní’ k dimenzi blaženosti, je přání jej vytvořit. A možná ještě důležitější je základní pochopení, že my všichni jsme výzkumníci/výzkumnice zkoumající mystérium, zvané skutečnost. Když totiž vycházíme z toho, že naše spirituální potřeba smyslu, významu a zážitku mystična nebo ‘božství’ musí být naplněna, utišena, pak jsou tyto potřeby vlastně otázkami ke zkoumání, které pokládáme skutečnosti a nebo přání, která vyjadřujeme vůči životu.

O víkendu jsme poprvé vyzkoušeli proces - na základě práce vynálezce metody Co-Counseling a Participatory Inquiry (Johna Herona) - který bych nazval ‘kooperativní spirituální zkoumání’. Nejdříve jsme se v našem kroužku zeptali, co je pro nás natolik důležité, abychom to chtěli zkoumat. Postupně, během rozhovoru, dialogu, zvažování, atd., se vylouplo téma, které bychom chtěli zkoumat, a to: jak se dostat do kontaktu se svou vlastní nejhlubší pravdou a jak pak podle ní jednat. (V této fázi se objevilo více forem ‘rozhodování’: autonomní - říkám, co chci; hierarchické - někdo [v této roli se mohou účastníci mezi sebou střídat] se pokouší ostatní poukázat na to, co by se mělo dál dělat; kooperativně - společně se dohodneme, co budeme dělat).
Následně se mezi jednotlivci odehrál delší ‘rozhovor od srdce k srdci’ o tom, co všechno je spojené s ‘nejhlubší vnitřní pravdou’: Jak k ní nachází přístup, jak se přitom cítí, jaké to má následky, když v tom člověk selže, žít podle ní, atd. Tato druhá fáze by se dala nazvat ‘verbální zkoumání’ (první fáze by pak byla ‘rozhodování se nad tím, co chceme zkoumat’).
Ve třetí fázi jsme přemýšleli v menších skupinkách, při jakých cvičeních a jak obecně neverbálně by se dalo naše téma zkoumat. Ve velkém kruhu jsme pak mluvili o jednotlivých návrzích a nakonec jsme se dohodli na experimentu a jeho průběhu, a také jsme ho v rámci čtvrté fáze provedli - nechci zacházet do přílišných podrobností a jmenovat jednotlivé body.
Druhý den šlo především o to, vzájemně si sdělit, co jednotlivci při experimentu a cvičení zažili a jaký význam tomu přikládají. Nakonec, v poslední fázi tohoto prvního procesu, jsme mluvili o tom, jaké z toho můžeme vyvodit závěry, jak se nás to dotklo, atd.
Při příštím procesu, který jsme při tomto víkendu už nemohli provést, bychom na základě zkušeností z prvního procesu přizpůsobili pokládání zkoumajících otázek nebo bychom otázky rozvedli. Pak bychom se opět rozhodli, pomocí kterých nástrojů/praktik bychom téma chtěli prozkoumávat, atd. Účastníci tréninku se rozhodli, že během příštích týdnů budou tento proces dále testovat v souvislosti se spirituálními tématy, které jsou pro ně důležité.

Pro mě byl tento víkend v mnoha ohledech přínosný: tento proces mi ukázal, jak je dobré, když se vzájemně podporujeme ve zkoumání a nacházení toho, co je pro nás důležité. Také mi to ukázalo, že všechny vhledy, osvícení, krása, které jsem doposud zažil, jsou ‘objekty’, které se dají dále prozkoumávat bez toho, abychom se museli jakékoliv pozice vzdát, hájit ji nebo se v ní nějak jinak utvrzovat.

Kromě toho to dokazuje, že jsme schopní dokonale poznat povahu nejhlubší hloubky našeho života - za určitých okolností, jejichž docílení nemusí být nutně těžké nebo které, aby je člověk mohl zažít nebo provést, by vyžadovaly přítomnost naprostého spirituální experta.

Kromě toho mě to usvědčilo v mém přesvědčení, že kooperativní spiritualita ‘může’ všechno to, co mohou tradiční směry (vím, že je to možná trochu ukvapené :-), a že se vyplatí snaha následovat dál tuto cestu se všemi důsledky a nacházet cesty, jak ji co nejvíce šířit. Ne, že bych se teď stal misionářem; spíš se cítím být ve spojení s evolučním posunem, který se objevuje na mnoha místech tohoto světa. (Kdo by už teď chtěl vědět víc o projektu, který bych chtěl v příštích týdnech oficiálně odstartovat, najde jeho popis zde.)

Víkend přinesl ještě celou řadu dalších poznatků, důsledků a změn, které se asi budou postupně ukazovat a osvědčovat v realitě.

Narozdíl od společností Google, Microsoft a Yahoo se Wikipedia nepodvolí čínské cenzuře. A proto je i přes svou neutralitu tato online encyklopedie v Číně blokována.

Zakladatel Wikipedie Jimmy Wales se vzepřel požadavku čínské vlády a zdráhá se blokovat pro čínskou verzi politické příspěvky své online encyklopedie vytvářené uživateli.

Tím se staví Wales do zcela opačné pozice než ostatní podnikatelé internetu jako je Microsoft, Yahoo a Google, kteří veřejně zastávají názor, že mohou vykonat více dobra než zla, když se podvolí čínské cenzuře a náležitě omezí svůj obsah na přání čínské vlády.

(Zdroj)

Foto: Joshua Plotnik, Frans de Waal, Diana Reiss

Sloni poznají svůj obraz v zrcadle

Sloni sami sebe poznají v zrcadle. Tím patří také oni k malé skupince zvířat, která obstála v tak zvaném Testu poznání sebe sama v zrcadle. Američtí vědci okolo Joshua Plotnika objevili tuto schopnost, když postavili tři asijské slonice před zrcadlo. Tato poté zvířata nezkoumala jenom zrcadlo samotné, ale sledovala také pomocí svého obrazu v zrcadle určitá místa na svém těle. Doposud obstáli v tomto testu pouze lidé, lidoopi a delfíni.

Více zde (v němčině)

A odtud pochází výrok, který se ještě neobjevil v žádném článku:

Tito tlustokožci mají také porozumění pro to, co nazýváme “Já”.

[…] Vědci označují nově objevené vlastnosti slonů jako součást již známé sociální kompetence těchto šedých obrů: Sloni žijí ve vysoce vyvinutém sociálním systému a mají zjevnou schopnost vcítění.

15. října jsem zde zveřejni příspěvek “Kultura utrpení?”. Kromě toho, že zde proběhla v komentářích zajímavá výměna názorů, se díky mému nakousnutí tohoto témata osvětlilo mnoho ohledně schopností, které člověk pravděpodobně musí zaktivovat, aby při utrpení a bolesti neupadnul do některého z těchto dvou extrémů: dramatizování a potlačování. (V nejčerstvějším Zpravodaji nabízím k tomuto tématu ‘cvičení’, jak s tím můžeme pracovat.)

Že mít stín může být opravdu šokující, můžeš shlédnout na tomto videu. To děvče objeví něco, co se na ni vždycky znovu nalepí.

V časopise NewsScientist ze 7. října 2006 se pod titulkem “Každodenní pohádka” skrývá zajímavý článek k tématu Konfabulace.

Ve zkratce řečeno, tento článek pojednává o tom, že hodně z toho, co si myslíme a co děláme, je výsledkem nevědomých procesů v mozku, a že naše vědomí spíše “interpretuje” to, co se stalo, než že by ono dění “způsobovalo”. Příkladem pro tuto “tvrdou variantu” jsou experimenty z roku 1985 provedené Benjaminem Libetem. Během těchto experimentů se ukázalo, že například přání pohnout prstem, se v mozku objeví několik setin milisekundy jako akční potenciál “před” tím, než se člověk vědomě rozhodne pohnout prstem.

Tento článek končí prohlášením, že je to znepokojivá myšlenka, že náš vědomý duch možná nedělá nic jiného, než že vymýšlí historky, aby dal světu a našemu myšlení a jednání nějaký smysl. A že výzkumy poslední doby mohou znamenat to, že po celou dobu pouze konfabulujeme.

Jen se podivuji nad tím, že se neobjevilo žádné prohlášení o tom, že by v tom případě byla celá naše věda konfabulací …

Těší mě, že časopis Connection zveřejnil ve svém nejčerstvějším čísle, které se právě objevilo na pultech, článek psaný mou rukou.
Ten, kdo častěji navštěvuje můj blog ví, že jsem už nějaký čas průkopníkem jiné, a to kooperativní spirituality. Ve článku v Connection, který je poněkud kratší (a možná proto také čtivější?) verzí mnohem delší verze, uvádím takovou skicu o tom, kam to vede, když se rozloučíme s patriarchálním pokušením. Ale rozloučit bychom se měli, jak mě se to jeví a někdy více, někdy méně podrobně objasňuji. (Kdo by si chtěl přečíst všechny verze článku v němčině, angličtině a češtině, najde je zde v “Cooperative Spirituality Wiki”, kam jsem je umístil.)
Diskutovat, podrobně se informovat a - pokud se zapíšeš jako uživatel - měnit texty nebo sám něco napsat k tématu… to všechno je možné na mém wiki, které se teď plně věnuje tématu kooperativní spiritualita.

A zde je úvod článku:

Posunutí se za patriarchální pokušení

Obhajoba nové spirituality

V našich spirituálních a náboženských tradicích se mnoho mluví o Vyšším a Nižším. A “samozřejmě” je v tomto případě to Vyšší lepší a vládnoucí. Mushin Jürgen Schilling se domnívá, že vertikální spiritualita, která je tak typická pro patriarchální doby, by měla být vystřídána kooperativní, oceňující a emancipovanou spiritualitou. Dokonce i u velmi slavného Kena Wilbera, který napsal Integration auf seine Fahnen, odhaluje rysy staré spirituality, “patriarchálního pokušení”.

od Mushina J. Schillinga

V prvním přikázání se křesťanský bůh nevyjadřuje zrovna jemně:

“Jsem Bůh, tvůj Bůh. Nesmíš mít žádné jiné bohy kromě mě.”

On je tím nejvyšším patriarchou, velitelem nebeských zástupů, a že jeho syn pomáhá vojákům, není nic nového.

Tento obrázek to vyjadřuje celkem jasně.

Musím ještě něco dodávat?

(Zdroj)