Láska, pravda, krása, kooperativní spiritualita

V poslední době mě často napadá, s jak velkou vervou se lidé snaží zamezit utrpení jak ve svém životě, tak v životě svých blízkých. A tak mi připadá, jako by tyto pokusy vedly k ještě většímu utrpení.

Nejen Budha slibuje, že umí zamezit utrpení, ale takovéto sliby dostáváme více či méně zřetelně všude možně. Přitom vím, že je nevyhnutelné - pokud chceme zažít hloubku lidskosti - abychom se nestranili utrpení, které nás potkává.

Nejsem masochista, který má potěšení z utrpení. Právě naopak, čím dále mě vede má cesta, tím jednoznačněji a jasněji vnímám všechny pocity. A patří k nim právě i utrpení. Ne, utrpení se nezmenší tím, že se člověk vydá na duchovní cestu. Je neustále jemnější a jemnější! Už mi nepůsobí utrpení ten romantický nesmysl, který nám Hollywood prodává jako naplňující vztah (nebo naopak nedostatek takového vztahu); ale stále znovu v sobě objevuji hlubší, subtilnější křečovitá sevření, která způsobují utrpení (nehledě na své okolí a na to, jaké utrpení se v něm děje, a že ho vnímám stále více detailně).

Ale je pravda, že tím, jak roste má schopnost dávat tomuto utrpení prostor v sobě, roste také schopnost proměnit utrpení v lidskou hloubku. Samozřejmě že se to nedaří, když to utrpení akceptuji “strategicky” (proto, aby se proměnilo). Přijímat utrpení, potíže, problémy bez jakéhokoliv “ale” a “když” je vlastně docela jednoduché, když si člověk uvědomí, že utrpení nezmizí tím, že ho nebudeme chtít mít. Nezmizí ani tím, že si na něj člověk nalepí nálepku “iluze”.

Naše utrpení je reálné. Právě tak reálné jako náš pocit radosti. Když to tak chápeme a žijeme, ztrácí utrpení svůj pichlavý osten…

Včera večer, po skvěle vydařeném “Dionýsovském festivalu”, který jsme pořádaly tady v Serenity, jsem se trochu porozhlížel po dokumentárních filmech na google video, a našel jsem tuto perlu: první relativně ucelený díl pořadu o práci Davida Talbotta a Wallace Thornhilla, kteří předkládají - a mají pro to podklady - že tento vesmír je přece jen trochu jiný, než nám neustále sděluje moderní kosmologie.

Obzvláště mě zaujala pasáž, ve které jde o to, jak velmi nás tradiční kosmologie - která elektrický kosmos prostě ignoruje, z mně neznámých důvodů - odděluje od “zbytku” vesmíru, přičemž jsme ve skutečnosti zasazeni do výměny elektřiny, které není rovno. Ani Země, ani Slunce nejsou “ostrovy” v prázdném prostoru. Ne, prostor je plný spojení a vztahů… a dokonce naše Slunce nehoří od středu, jak nám vždy namlouvali, ale je zásobováno napětím a energií z celého kosmu.

Ten, kdo umí anglicky, by se měl na toto video rozhodně podívat.

Více o tomto projektu, o elektrickém univerzu a týmu, který vytvořil tento dokumentární film, najdeš zde.

S pomocí silných magnetických polí se dají jednotlivé oblasti mozku dočasně vypnout. Při jednom pokusu deaktivovali vědci oblast pro poctivé jednání. Když se lidé rozhodnou navzdory svým vlastním zájmům pro poctivé jednání, zaktivizuje se oblast v mozku, která se dá velmi jasně definovat. To zjistil mezinárodní tým badatelů při pokusech s dobrovolníky. Tito dobrovolníci se účastnili hry, při které mohli hráči přijmout určité nabídky, nebo je také odmítnout, když se jim zdály nefér. Když badatelé odstavili dobrovolníkům pomocí magnetických impulsů určitou oblast přední mozkové kůry, rozhodli se spíš pro nečestné a egoistické jednání. Výsledky tohoto bádání představují Daria Knoch z univerzity v Zurichu a její kolegové v odborném časopisu “Science”.

Celý článek (v němčině):
Hirnforschung: Die Fairness lässt sich ausschalten - stern.de

14 miliard let vývoje uběhlo od velkého třesku.

Tato planeta, tato Sluneční soustava, Mléčná dráha - naše galaxie… nekonečně velký vesmír.

A to všechno proto, aby zde mohl být tento okamžik!

Tento okamžik, momentální zkušenost, ty a já - všechen čas a všechen prostor se spikli, aby se to mohlo probudit v tobě a ve mně, skrze tebe a mě.

A vesmír, bytí, je tak bohaté, že se dává darem znovu a znovu - nemůže se udržet. V každé změně se projevuje nevyčerpatelné bohatství mystéria, které nazýváme skutečnost. Je tak bohaté, že se každým okamžikem znovu a zcela rozdává.

Všechno, co jsme ty a já, co jsme my kdy mohli “mít”, je tento okamžik, tedy zkušenost, vědomí, vše co pochází z tohoto okamžiku.

Dionýsův festival zde v Serenity právě probíhá a výhled z naší kanceláře je opravdu senzační, alespoň jak mě se zdá.

Neoslepováni sluncem, v noci, hledící vzhůru:
kolem nás celý vesmír, kosmos.
Vprostřed té třpytivé temnoty jsme my, dýcháme, jsme objímáni nekonečnou tmou.

 Drženi tímto okamžikem,
neseni otevřeným, tmavým prostorem,
se natáčíme s touto zeměkoulí k souhvězdí,
které nás hřeje a osvěcuje.

Povstáváme z tohoto objetí noci
a věnujeme se tisícům věcí světla.

 Než se opět zešeří a my vidíme,
kam se zeměkoule našeho život otáčí:
A jsme opět zahaleni tou temnou nastávající nocí,
pro kterou i naše centrální souhvězdí je třpytící se bytostí.

Před nedávnem jsem objevil na Video Google zcela nový druh sportu - jeho jméno mě opravu zaujalo “Ruské šplhání”. Když jsem viděl toto video, pocítil jsem enormní energii, která vychází z tohoto způsobu zacházení s překážkami.

“Jdeme naší vlastní cestou”, tento výrok dostává po shlédnutí tohoto videa skutečně zcela novou příchuť.

Všichni známe rozčlenění skutečnosti na subjekt a objekt. V tomto myšlení jsem “já” subjekt a to, co vnímám, zažívám a dokonce i mé pocity a vnímání jsou objekty.

Všichni ostatně také víme, že toto rozčlenění na subjekt a objekt je velmi svévolné. Jak fyzikálně, tak psychologicky.
Psychologicky:
S některými “věcmi” se identifikujeme, například s určitou rolí. Když se potom od této role oddělíme, skrze svůj úhel pohledu a zkušenost, můžeme ji pak vidět jako objekt: zvenku. Tak se něco subjektivního stává objektivním.

Fyzikálně:
Ze slavných experimentů se dvěma štěrbinami (Doppelspaltexperimente) víme o vlnění/přirozenosti částic světla a z kvantové fyziky víme také, že vlastně “žádné objektivně existující vlastnosti jednotlivého systému” nejsou. V tradičním myšlení hraje pozorovatel, subjekt, podstatnou roli v tom, co je výsledkem vnímání/měření (objektu).
Když nyní vezmeme tyto dvě indicie - protože existuje ještě mnoho dalších, tak nám z toho vyplývá opravdu pevný podklad pro poznatek, že rozčlenění na subjekt a objekt je v lepším případě pochybné a v horším případě výplod fantazie.

Ale přesto v nás tento úhel pohledu hluboko sídlí. Takže si ještě jednou úplně konkrétně vyzkoušíme - tady a teď - jestli jsme odděleni od objektu, třeba od obrazovky, na které jsou napsány tyto věty. Vidíme tyto věty a periferním viděním také okolí: Je to důvod k tomu si myslet, že jsme od toho všeho odděleni?

Mě to spíš připadá tak, jakoby mě můj zrak spojoval s tím, co zde vidím. Jak to vidíš ty? Očividně se mi to jeví tak, že nás naše oči, uši, všechny naše smysly spojují s tím, co vnímáme. Ne, že bychom neuměli rozlišovat mezi tím, kde jsme a kde je obrazovka. Ale oddělení mezi námi jako zdánlivým subjektem a těmito větami jako zdánlivým objektem už musíme vytvářet, abychom je návazně mohli jako takové vnímat.

Naučili jsme se myslet/cítit jako oddělení - a naše cítění to následuje. Ale skutečnost vypadá trochu jinak, když se “podíváme blíže”: Není tu žádný subjekt ani objekt, je tu spíš plynulé “něco” mezi dvěma póly, které sice můžeme rozlišit, ale které jsou spolu nerozlučně spojené: “Já” a to, co zakouším a zažívám, včetně mých myšlenek, pocitů atd. a toho, co zažívám, přechází plynule jedno v druhé.

Když ale teď nejsme ani subjekt ani objekt, tak také nemůžeme nic mít. Nemáme tedy žádné myšlenky, vzpomínky, pocity nebo zkušenosti - kam bychom je uložili?

Co nazýváme skutečností, je do určité míry proud zkušeností, na kterých se podílí nejrůznější bytosti - ty, já, kdokoliv nebo cokoliv. Zkušenosti se tedy nedějí ani v nás (pro to bychom museli být prostorem, ve kterém něco může být) a ani vně, pro to bychom museli být subjektem a být odděleni od toho “tam”.
Možná nám pro lepší pochopení pomůže přirovnat to k párty (děkuji člověku jménem J. Ferrer za tuto metaforu).

Můžeme postavit na stůl nápoje a výborné jednohubky, mít dobré rozmary a být hezky oblečení, naši přátelé a známí jsou také tady - ale aby to byl opravdový večírek, musí se stát něco, co nemá nikdo pod kontrolou, ale na čem se (skoro) všichni podílí. Skutečnost by byla, v paralele, něco, co sdílíme a dáváme sdílet, co vnímáme a dáváme vnímat.

Toto je pár prvních myšlenek, které vyrostly z živné půdy semináře ticha tady během posledního víkendu.

… nezná mou cestu
a nemůže ji pochopit

mohu po ní jít
tančit
dýchat

a pak ty ji můžeš vidět
cítit
vnímat

a využít
pro svůj tanec
a pak možná budeme chvíli tančit společně

Tak tančíme
jeden s druhým
v tančícím Flexiversu

… vcelku dobré.

Konečně jsem shromáždil na jednom místě všechno, co jsem kdy publikoval.

Jestli tě to zajímá, navštiv Wiki.