No, a co to je?
To jsem nejdřív také nevěděl, ale jak jsem s tím teď trochu experimentoval, tak jsem v tuhle chvíli (už je noc a všichni spí) s mými prvními kroky ke svému Wiki docela spokojený.
Můžeš tam některé stránky změnit (ne všechny, protože tam jsou ‘hotové’ články, které se v těchto verzích už předem ukazují…) a ke každé stránce můžeš přidat “něco do mlýna” pod záložkou ‘Diskussion’.
Pokud se ti nezobrazí fotografie na obrazovce celé, klikni na “Bejrút”.
Tyto dvě fotografie Bejrútu z 12. a 21. července letošního roku vypovídají o mnohém, že?
Vzpomněl jsem si při tom na další, mnohem starší fotografie …
(Více o tom zveřejněno zde)
Libanonci by měli pronajmout svou zemi těm národům, které chtějí vést válku, navrhuje libanonský spisovatel Charles Chahwan. Iránské velikášství, syrská mstivost a izraelské útoky mohou za pomalou smrt této země.
Je tu jeden velmi lukrativní plán pro naši zemi, Libanon, který jsem už také přednesl několika svým přátelům. Mohlo by nám to vynést miliony nebo dokonce miliardy. Možná bude působit tento projekt na první pohled směšně, bláznivě nebo surrealisticky. Přesto navrhuji tento zároveň komerční, turistický, politický a umělecký projekt, a sice: nabídnout naši zemi k pronájmu těm stranám na tomto světě, které by chtěly vést válku.
Když by například Mosambik chtěl vést s Dánském válku, mohly by si obě strany pronajmout Libanon na jeden rok nebo déle na období, kdy my Libanonci budeme souhlasit s pronájmem a během doby, po kterou bude platit smlouva, bychom bydleli v Dánsku nebo Mosambiku. Mohli bychom si tam užívat a odpočívat – a až bychom se pak následně vrátili zpět do naší zničené země, pak by to bylo bez bolesti a žalu …a živí.
Zdroj (v němčině): Libanon: Rent a Warzone - Politik - SPIEGEL ONLINE - Nachrichten
Zdolávat horu znalostí
Zdolávat horu znalostí
Až k vrcholu transcendentního poznání
Nabízející pronikavé výhledy do jasné hojnosti
Ten nevyzpytatelný zelený drak
S jeho rytmickými křivkami a třpytícími se klenoty
Se vine pln života
Hluboko v údolí
Ten, kdo stoupá vzhůru volá:
„Následuj mě sem do světelných atmosfér.“
A drak zabručí:
„Kde bys byl beze mne?“
Kamkoliv jdu,
Ctím místní božstva.
***
Úplně nevím, co tato báseň znamená, ale přišla ke mně v angličtině! Před pár dny mě napadlo, že bych se s vámi chtěl o to podělil.
Včera jsem byl s Janshi v Praze, kde jsme se nejdřív nechali unášet<.
 Boty ve výklenku jednoho zadního dvora |
 Hare Krishna žije! |
 Cool grafitti. |
 Ne Darth Vader ale pamatáka na první představení Don Giovanniho od Mozarta v Praze 1787 |
 Dva muži a jejich komunikátor. |
 Stará reklama na marmeládu. |
 Železná dáma – pravděpodobně socha Maggie Thatcher |
 Bohemian Bagel - kde se dá dobře a levně najíst a surfovat po internetu… |
 Co se stane, když už se nebude nic dělat pro mír… |
Kromě toho jsme se setkali s organizátorem příštího velkého esoterického veletrhu v Praze – což byl vlastně hlavní důvod naší výpravy (už teď si poznamenejte: 16. – 18. března v Praze, v překrásném secesním veletržním paláci). Také my tam budeme mít poprvé svůj stánek. Ve spojení s veletrhem bude Ctirad pořádat po dobu dvou týdnů po celé Praze nejrůznější skupiny, semináře a setkání, kde budou lidé moci blíže poznat ty lektory, kteří se jim na festivalu líbili.
Jakmile se dozvím víc, najdete zde všechny informace k této jedinečné události.
Včera Vendula s Markétou pozvaly pár lidí kvůli svým narozeninám, svátku a tak, 
a uspořádali jsme tu naše vlastní mistrovství ve fotbale. 
Byli jsme ve třech týmech po asi 4 hráčích. Tady vidíte pár fotografií, jak dobře tato mužstva hrála! No, někdy to bylo pro ty muže a ženy trochu tvrdé; musím přiznat, že tu a tam došlo i na nějaký ten malý faul. Nemohl jsem je přece jen tak nechat střílet na naši branku! A navíc jsme chtěli vyhrát!
Vím, že to není z duchovního hlediska úplně správné – duchovně jsme všichni k sobě pořád hoooodně milí – ale při fotbale platí první přikázání: „Musíš střelit co nejvíc branek!“
A samozřejmě jsme měli také celou řadu diváků – ty z nás, kteří nehráli. A jak můžete vidět na fotografii, byla k tomu spousta různých názorů!
No, nerad to přiznávám, ale moje mužstvo po skvělém startu 2:0 skončilo na třetím místě. Jo, fotbal je krásná hra a na konci jsem vypadal dost vyřízeně. (Ještě dneska cítím svalovou horečku.)
„V dnešním světě, kdy na jsme na sobě všichni ve velké míře závislí, existuje spousta problémů, které nemohou sami vyřešit ani jednotliví lidé, ani jednotlivé skupiny či národy. Potřebujeme jeden druhého. Proto musíme rozvinout pocit universální zodpovědnosti… Je to naše kolektivní i individuální zodpovědnost chránit a střežit celosvětovou rodinu, podporovat její slabší členy a chránit a opatrovat životní prostředí, ve kterém všichni žijeme.“
Dnes v noci jsem v mém snu seděl s jedním osvíceným učitelem, který učí „vertikální spiritualitu“. Domnívá se, že toto učení a tento způsobu výuky přináší mnoho dobrých věcí. Říkal, že v našich dějinách bylo mnoho osvícených bytostí, a že se tímto způsobem podařilo uchovat esenci spirituality pro dnešní časy.
Dávám mu za pravdu. Lidstvo vděčí této cestě za mnohé a já si toho velmi vážím. Při kooperativní spiritualitě vycházíme ale, dle mého mínění, z toho, že to božské – co uskutečňovali ti osvícení – je v každém a všude. A my na základě toho můžeme jednat. Člověk nemusí, jako při vertikální spiritualitě, mít ty osvícené zážitky, aby „došel dál“. Člověk nemusí ani to božské v druhých cítit, vidět nebo vnímat, aby si byl toho božského v druhém vědom. Ano, to božské může dokonce svým vlastním způsobem být v druhém člověku skryto. Co je důležité, je jednat a vycházet z toho, že to božské už v tom druhém je.
Tak se dá, podle mého názoru, vylákat to božské „na denní světlo“ mnohem efektivněji, než za pomoci vertikálních prostředků.
Po našem rozhovoru jsme se dohodli, že společně vytvoříme obrovskou oázu v poušti.
O víkendu jsem vedl svůj první seminář v Plzni, při kterém jsem mohl otestovat kooperativní spiritualitu mimo komunitu Serenity.
Místnost, kde se seminář odehrával, byla neuvěřitelná. Na fotografii je vidět jen jedna ze čtyř stěn, které byly zaplněny vyvěšenými malbami jednoho schizofrenického malíře. Samozřejmě to trvalo nějakou chvíli, než jsme si na to zvykli. Takže jsem hledal způsob, jak spolupracovat se všemi těmi duchy, kteří přihlíželi z obrazů a stěn a skrze naši představivost; a oni souhlasili a pomáhali …
Byl to skvělý seminář, při kterém jsme vyzkoušeli také několik nových meditací a jejich působení. Jedna z nich se brzy objeví v Inspiračním zpravodaji.
Janshi a já jsme bydleli na „letní chatě“ našeho místního organizátora. Ten dům měl v sobě něco … co jsem se na těchto dvou fotografiích pokusil zachytit.
Foto od lorretine
Letní seminář, který probíhal od 1. do 9. července je teď za námi. Byl to první seminář, při kterém jsem definitivně ustoupil od „vertikální spirituality“, jak tuto cestu nyní nazývám, a kterou jsem já osobně šel více než dvacet let; byl to také první seminář, při kterém jsme mohli experimentovat s novými prostředky a cestami a především perspektivami, skrze které vidíme svět kolem, život …
Duchovní krize, kterou jsem procházel poslední dva měsíce, mě dovedla k něčemu, co nazývám „kooperativní spiritualita“, protože tato spiritualita není zaměřená na individuální nebo kolektivní konečný cíl (osvícení) jako ta „vertikální“, ale vychází z kontinuálního vývoje stále se rozšiřujících horizontů, přičemž se na této cestě všichni podílíme jako spolutvůrci a vzájemně se od sebe učíme, protože si sebe navzájem vážíme.
Proto je to také hluboce lidská spiritualita, protože se dotýká jak těch nejvyšších božských zkušeností, tak toho božského v druhém člověku, otevřeně, soucitně a bez předem vytvořených názorů. To se zakládá především na vnímání toho, že se s člověkem (a bohy) opravdu setkám jen tehdy, když nemám žádnou agendu, žádné zařazení do struktury, ve které TO jeden má a ten druhý ne (ať je to TO ono cokoliv).
To božské – nebo jakkoli chceme tento prazáklad nazvat – sídlí naprosto ve všem a v každém, bez výjimky. Jestliže se tedy potkáme, tak se ve skutečnosti vždy potkáváme na této úrovni. Toto se sice ve „vertikální spiritualitě“ také tvrdí, ale nepraktikuje se to, jedině možná za velmi mimořádných okolností. Při kooperativní spiritualitě je toto zcela samozřejmé díky jejímu základnímu pravidlu – vážit si všech bytostí a fenoménů takových, jaké jsou.
Při letním semináři se to projevilo ve stále narůstající vzájemné důvěře a naslouchání, a ve velmi, velmi hlubokých zážitcích, které jsme mohli společně blíže pozorovat a prozkoumávat. A protože jsme nevycházeli z žádného předem vytvořeného názoru, jakkoliv uzpůsobeného spirituálního učení nebo způsobu pohledu, ale podporovali jsme se v umění dotazování a výkladu ve vzájemné úctě, mohlo se odhalit jedinečné bohatství.
Také se ukázalo, jak je tato kooperativní spiritualita velmi emancipovaná, člověk znovu nachází vlastní autoritu, sílu, lásku a inteligenci a zjišťuje, že tomu může důvěřovat. Přitom můžeme vidět nejen tu nesmírnou rozmanitost, ale také to, co skutečně spojuje – jednotu bytí, a rozdílné póly lidského bytí.
Také jsem viděl, jak moc nás tato vertikální spiritualita chrání před zažíváním vlastní zranitelnosti. Prázdnota, nevědění, bezmoc, zranitelnost – to všechno nás otevírá přítomnosti, když se nesnažíme dosáhnout ničeho „vyššího“, když už cesta nevede k nekonečnosti, ale ke konečnosti, nestálosti a k setkání s neznámem v sobě samém a v tom druhém.
A žádný z těch nádherných zážitků z vertikální spirituality – osvícení, satori, katarze, odhalení, vhledy, poznání, bezpodmínečná láska, otevřený prostor, zakoušení světelných bytostí, energetických proudění, vidění aury atd. – se neztratí; všechno to pravdivé, krásné a dobré je nám stále k dispozici a přijde mi, že někdy dokonce i ve vyšší intenzitě a hlouběji.
Tak můžeme tedy pomocí kooperativní spirituality nahlédnout do dědictví, které nám uchovaly vertikální tradice (buddhismus, vedanta, zen, súfismus, atd.), aniž bychom museli převzít patriarchální struktury.
Nebudu se zde tajit tím, že tento přechod někdy není úplně snadný. Jeden z mých nejstarších českých žáků mi řekl, že ho to na začátku rozčilovalo, že už skupinu nevedu, ale spíše doprovázím. Ale také řekl, že to, co si vlastně vždycky přál, se teď stalo skutečností: setkání dvou srdcí, dvou duší … a komunikace za všemi slovy, mimo veškeré chápání a formy.
nebo 
v adresovém řádku?